Jeden z největších mýtů, kterým starší lidé podléhají, je ten, že mladá generace nemá zájem o jejich vzpomínky, vyprávění, o historii. Poslední roky ukazují, že je tomu právě naopak. Pamětníci jsou, jak by řekli mladí, cool či trendy.

Michal Solomonovič z Ostravy jako kluk přišel o rodinu v koncentračních táborech a sám v roce 1945 přežil bombardování Drážďan. Když mu dnes voláte, nejčastěji uslyšíte větu: "Vůbec nemám čas, pořád po mně někdo chce, abych vyprávěl své vzpomínky." Jezdí za ním studenti historie a lidé, kteří mapují holocaust. O jeho vyprávění mají zájem školy a různé organizace. "Už jsem z toho někdy unavený. Pořád mě někam vozí na přednášky, ale pak si vždycky řeknu, že je dobře, že minulost mladé lidi zajímá," vypráví.

Podobně je na tom Edvard Polok z Horní Suché. Devadesátiletý čilý pán byl odveden za okupace jako obyvatel Těšínska do německé armády. Pak se z ní dostal do exilové polské armády a bojoval proti Němcům. Přitom procestoval polovinu Evropy. Dnes za ním chodí novináři, jeho vyprávění zaznamenávají televizní štáby. "Divím se, že to někoho zajímá, ale kupodivu mě kontaktují samí mladí lidé," říká.

Když před lety společnost Post Bellum rozjela projekt Pamět národa, který shromažďuje nahrávky vyprávění obyčejných a neznámých lidí, vypadalo to na akci několika nadšenců. Nyní mají v databázi tisíce nahrávek, dostávají za tento nápad mezinárodní ceny a hlásí se jim spousty lidí, kteří chtějí, aby byl zaznamenán příběh jejich babičky, dědy, strejdy, tety, souseda....

Přibývá případů, kdy si rodiny samy nahrávají vyprávění svých nejstarších příbuzných, ze starých fotografií vytvářejí knihy, a fotky skenují do elektronické podoby, aby byly zachovány dalším generacím. S čímž souvisí i obrovský rozmach zájmu o vytváření rodinných rodokmenů. Ti, kdo je umí dělat na zakázku, mají teď přímo žně.

Co se to děje? Není to divné, když se všech stran slyšíme, že mladé lidi zajímají jen moderní technologie, exhibování na sociálních sítích a počítačové hry? Je to přesně naopak.

Vyprávějme si ještě víc

Dvacetiletá studentka Kateřina Nováková chodí předčítat jedné staré dámě do penzionu pro seniory. Paní špatně vidí, nemá příbuzné. "Nejdříve jsem tam chodila v rámci jednoho dobrovolnického projektu, ale postupně jsme se tak spřátelily, že jsem paní pozvala i k nám domů na Vánoce. Když vyprávěla o tom, co prožila za války a pak po komunistickém převratu, až jsem se začala stydět, jaké malichernosti často považuju za problém. Vídáme se dvakrát do měsíce a pokaždé se na to těším," říká. Ke své přítelkyni přivedla i spolužačky. Také ony byly doslova okouzleny vyprávěním té dámy. "Když jim vyprávěla o lásce, kterou prožila v Terezíně, holky se shodly, že poslouchat ji je lepší než číst knížku," říká Kateřina.

Z mnoha rodin se totiž vytratilo přirozené soužití několika generací. Dříve bylo běžné, že v jednom domě bydlela babička, dcera, vnučka, často i prababička. Setkávaly se u stolu, na zahradě, mluvily spolu. Nyní mladí lidé vidí své prarodiče či praprarodiče v lepších případech jednou do měsíce, často žijí v jiných městech. Na povídání není čas. Není možné říct: Pojď, budu ti vyprávět, co jsem prožil. To je samozřejmě nesmysl, taková výzva většinu lidí odradí. Dříve se vyprávělo spontánně, při posezení u vína, při sbírání borůvek, při procházce. Dnes je takových příležitostí málo.

Možná, že celá ta současná vlna zájmu o vyprávění starších lidí, pramení právě z toho, že přirozený kontakt mezi různými generacemi vymizel. Možná, že se právě znovu vytváří.

"Je škoda, že se z našeho uspěchaného života přirozené spolužití generací vytratilo," říká Pavla Frýdlová, autorka několika knih o ženách se zajímavými osudy, která pracovala na projektu Paměť žen. Šlo o cyklus rozhovorů s ženami narozenými převážně ve dvacátých letech dvacátého století.

"S většinou z nich jsem se před tím osobně neznala. Mnohdy se stalo, že během několikahodinového povídání začaly mluvit o věcech, které nikdy nikomu neřekly. Šlo o válečná traumata, znásilnění, smrt dětí nebo partnerů. Po natočení takového rozhovoru se nedá říct: Děkuji, na shledanou. A tak jsem s mnoha z nich byla léta v kontaktu a některé dokonce rozšířily okruh mých přítelkyň," vypráví.

Vtip je totiž v tom, že takové vyprávění potřebují všechny generace. Těm starším pomůže k tomu, že budou v kontaktu s mladšími a získají pocit, že někoho zajímají, že jsou k užitku. Těm mladším k tomu, aby si uvědomili, že svět, ve kterém žijí, je právě v tuto dobu docela fajn. Takže, vyprávějme, pokud máme o čem. Není pravda, že minulost nikoho nezajímá.