Velká část české veřejnosti (73 %) nemá dostatek informací o biologické léčbě. Tato inovativní cílená léčba biologickými léky vyráběnými ze živých organismů v současnosti představuje často jedinou naději pro pacienty trpící těmi nejzávažnějšími chorobami, např. onkologickými, neurologickými nebo autoimunitními. Mezi hlavní důvody výsadního postavení klasické léčby patří podle lékařů a politiků zejména nedostatek financí v systému zdravotnictví. Vyplývá to z průzkumu společnosti Medica Healthworld a agentury STEM/MARK pro Asociaci inovativního farmaceutického průmyslu (AIFP), který zjišťoval pohled české veřejnosti, lékařů a zákonodárců na biologickou léčbu.

„Data získaná z průzkumu ukazují, že vnímání biologické léčby je v České republice problematické. Proto je potřeba zvýšit informovanost a nastavit potřebnou legislativu pro biologickou léčbu, kterou nelze vnímat jako vzájemně zaměnitelnou,“ uvedl výkonný ředitel AIFP Mgr. Jakub Dvořáček. 

Z dotazníku vyplývá, že 72 % široké veřejnosti v Česku nezná pojem biologická léčba nebo jej charakterizuje nesprávně. To platí také u téměř 20 % lékařů.

„Lidé si biologickou léčbu nejčastěji pletou s léčbou přírodními produkty. Za významné lze považovat relativně vysoké procento lékařů, kteří nemají o tomto pojmu konkrétní představu. Proto je potřeba rozvinout širší společenskou debatu o biologické léčbě, jejím financování a zajištění legislativy tak, jak je tomu v jiných evropských zemích. Použití biologické léčby je v České republice stále malé ve srovnání s průměrem EU, např. pacientů s revmatoidní artritidou je v ČR na biologické léčbě méně než 5%, ve srovnání s 20-30% v zemích EU,“ řekl Mgr. Jakub Dvořáček.

Pacienti by měli mít možnost získat nejlepší dostupnou léčbu

Za upřednostňováním klasické léčby před léčbou biologickou stojí podle mínění široké veřejnosti (73 %) malá informovanost o biologických léčivech. Biologické léky jsou řádně schváleny Evropskou lékovou agenturou (EMA) i SÚKL, mají přiznanou úhradu ze zdravotního pojištění a jsou reálnou léčebnou možností
pro pacienty, kde klasická léčba selhává. Podle lékařů (79 %) a politiků (81 %) je ale hlavním důvodem nedostatek financí v systému zdravotnictví. Respondenti z řad zákonodárců (77 %) pak jako další významné omezení vnímají také fakt, že biologická léčba je dostupná pouze ve specializovaných centrech. Zástupci všech dotazovaných skupin pak ale shodně tvrdí, že lékaři by měli mít možnost využít biologickou léčbu ve všech případech, kdy tato léčba může zlepšit pacientův zdravotní stav.

Nutnost nastavení legislativního rámce

Podle dotazovaných politiků a lékařů by mělo být úlohou českého zdravotnictví nejen léčit a zachraňovat lidské životy, ale také umožnit pacientům rovný přístup k moderním terapiím. „Z odpovědí politiků i lékařů vyplývá také potřeba zavedení speciální legislativy nebo regulace pro biologické léky kvůli jejich specifické charakteristice, odlišné od klasických farmaceutických léků. Biologické léky nejsou ze své molekulární podstaty zcela totožné, nýbrž jen vzájemně podobné. To se odráží ve vědeckém chápání jejich vzájemné nezaměnitelnosti,“ říká prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA, přednosta Interní kliniky 2. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Motol.

Legislativní kroky k upřesnění regulace biologické léčby v současnosti zavádí např. Německo, Velká Británie, Švédsko nebo Rakousko.

„Řada evropských zemí už má jasně vymezený prostor pro uplatnění biologické léčby v praxi a nevnímá tak biologickou léčbu kvůli její finanční náročnosti pouze jako zátěž pro zdravotní systém. Je potřeba zaměřit se především na její terapeutické výsledky a na úspory, které zdravotnickému i sociálnímu systému generuje v případě výrazného zlepšení zdravotního stavu pacienta, který se např. může opět vrátit do pracovního procesu a nevyžaduje nákladnou zdravotní péči,“ dodává prof. MUDr. Rostislav Vyzula, CSc., předseda Výboru pro zdravotnictví Poslanecké sněmovny PČR.

Dotazníkové šetření, které realizovala společnost Medica Healthworld ve spolupráci s agenturou STEM/MARK, proběhlo v říjnu 2014. Zúčastnilo se jej 1006 respondentů ve věku 15–59 let z řad široké veřejnosti, 706 lékařů různých specializací a 26 politiků věnujících se oblasti zdravotnictví.