Vůbec mi nevadí, že mám dům tak, jak jsem si ho před čtyřiceti lety postavila, starý obývák, který jsem si když mi bylo 18 koupila. O tom můj život není. Měním pouze matrace, nefunkční přístroje za funkční a vůbec mi nevadí, jestli to má někdo jinak.

Návrat k článkům staršího data mě baví, obzvláště pro porovnání v běhu času v penzi, při čtení svých příspěvků 14.4.2021 15:15, 14.4.2021 17:37,16.4.2021 11:29. Dnes je mi o "pouhé" dva roky víc a cítím se, jako by mi bylo o 20 míň. Je to tím, že jsem se na penzi nepřipravovala, jen jsem se na ní celý produktivní věk těšila a dnes si ji náležitě užívám.

Myslím si, že lidé jsou v důchodu spokojení. Aspoň, co já slyším kolem sebe. příprava na důchod není něco neobvyklého. Když jdeme do divadla, do kina, k lékaři také se připravujeme. Jenže jsou lidé, kteří to odmítají a potom jsou v důchodu překvapení. Dělám 6 let v důchodu. Končím. Mám celý byt nový, koupelnu také se sedátkem, nový nábytek, nové dveře v celém bytě, nové elektrospotřebiče. Jen ženu jsem nevyměnil, protože je lepší než ty nové. Samozřejmě byt je můj. Věděl jsem, že na chatu či domek nebudu již brzy mít sílu. Také jezdíme na 4 dovolené a užíváme si. Jsem připravený, protože nepřipravených je plno podél silnic, jak praví přísloví. Jindra

Ve 45 letech mě ani nenapadlo myslet na stáří a důchod. Na stáří se nedá připravit, to přichází samo a plíživě a rozhodně nebudu říkat svým dětem, aby se připravovaly na stáří. To si musí prožít každý sám. :-(

Pane Vrbo, tak pátek+vnoučata pro mě padá. Moje první a poslední vnouče bydlí tak blízko, že tohle nebude fungovat. Užila jsem si ho do sytosti od jednoho měsíce až do školních let. Stačilo vyběhnout patro a pěstičkou zabouchat...A běhalo se a bouchalo, i se samo otevřelo a uteklo mamině. Na víkendy a na prázdniny je se mnou na chalupě. Ovšem - už jsem to vymyslela. Udělám si pátky takové, že Z TÉ CHALUPY PO SPOLEČNÉM TÝDNU ODJEDU A NECHÁM HO TAM S RODIČI. Abych se po týdnu na zahradě a u plotny měla možnost zrekreovat na ten týden další. Tohle fungovat bude.

16.4.2021 02:28 Paní Evo Kopecká, skvělý postoj a já vám za to odpovím i na otázku (v závěru vašeho příspěvku), na co se těší průměrní ne moc nemocní důchodci, když nedůchodci se těší na víkend. Důchodci se těší v pátek už od 5 hodin ráno, stejně jako ti všichni pracující, také na víkend, na to že na sobotu a neděli přijedou vnoučata. Přemýšlí, co jim dobrého uvaří, upečou. A na co se těší důchodci kolem 17. hodiny v neděli? :) Že si pro vnoučata už přijedou každou chvíli rodiče a jejich rodiče se zase těší, až své děti přivezou zase v pátek k nám – k důchodcům a oni budou mít zase jen pár hodin jen pro sebe. :) (Ale v současné době se všichni těšíme, až budeme všichni naočkování, aby ten kolotoč návštěv - přivítání a loučení - mohl zase pokračovat!)

Paní Evo K. výborně napsáno. Co jsem napsala 14.4.2021 15:15 stále platí. Jsem v důchodu sedmnáctý rok, užívám si všechno, co jsem si vybudovala. Těším se na každý nový den a je úplně jedno, zda bude slunečný, deštivý, nebo mrazivý. Každý bude takový, jaký si ho udělám a ne jaký mi ho udělá někdo jiný.

Nikdy nelze být dostatečně připraven na to, co přinese život. Když mírně odběhnu od tématu, má cenu si utrhovat od pusy, abych měla pro děti školou povinné takzvanou výbavu? Cejchy, ručníky, atd, když za x let, až vylétnou z hnízda, řeknou, my to nechceme? Má efekt mít ve skříni tašku, připravenou pro všechny případy (požár v domě, nástup do nemocnice)? Má smysl plánovat při vstupu do manželství, ke kterým rodičům se půjde bydlet v případě jejich stáří, když se mi ještě v dobách malých potomků muž zakouká do kolegyně a odejde za hlasem srdce? Co kdy má člověk v životě jistého. Vlastně ani ten termín odchodu do penze ne. Všechno, co si myslíme, že zůstane tak, se klidně může změnit během krátké doby. A my to neovlivníme. V mnohém, co se nás týká, rozhodují jiní. Měli bychom se ve všech směrech zabývat jen tím, co skutečně můžeme ovlivnit. Jasně, že tak trochu být připraven na změny je dobré. Nemůžu přece čekat, že něco dopadne tak, jak chci. Dobrá příprava na práci je škola a přístup k praxi, dobrá příprava na manželství je výchova a původní rodina, dobrá příprava na důchod je způsob života před ním. Pokud budu manželka, spolehnutá na to, že vše zařizuje, o všem rozhoduje manžel, budu v případě jeho odchodu nemožná se popasovat se vším zásadním. Budu-li jako žena podnikatele v domácnosti vyměněna za mladší model, čekají mě taky nejspíš zajímavé časy. Nebudu-li řešit vlastní bydlení s tím, že pronájem se vždycky nějak poplatí, může se mi stát, že z vyměřené sumy zaplatím jednou skutečně jen tu střechu nad hlavou....je dobré stát nohama na zemi napevno a ne někde balancovat a spoléhat na příznivé okolnosti, solidnost a vstřícnost druhých, na to, že nějak bylo, nějak bude. Důchod nás čeká všechny, kdo se ho dožijeme. Bydlím ve svém? Plus pro mě. Vím si rady s běžnými záležitostmi, které patří ke každodennímu provozu domácnosti, zahrady, chaty, auta? Další body k dobru. Mám nějaké známé, koníčky, umím se zabavit sama? Jedině dobře. Umím hospodařit? Dokázala jsem si včas pořídit takové spotřebiče, které mi budou fungovat, až nebudu mít na koupi nových? A tak dál...Když někdy mezi lidmi vidím člověka, který tím životem tak nějak proplul s tím, že toho moc neřešil, nestačím se divit. Práce s přestávkami na pracáku, prokládaná neschopenkami, kdykoli byla příležitost, nezájem o to, mít aspoň vlastní garsonku, vyhledávání pochybných známostí s cílem něco pro sebe urvat, což mívá v plánu i protějšek, takže se napálí navzájem a oba prodělají, nulové vztahy a kontakty v původní rodině, pro nikoho nic nedělám a ani nevím, co dělají oni. Výsledkem je důchodce, důchodkyně, kteří to klepou od důchodu k důchodu, zrovna tak, jako žili od výplaty k výplatě. Lednička, pračka dosluhuje, domácí zvyšuje nájem, každý měsíc se řeší základní potřeby, perspektiva nula. Jestliže jsem si dala tu práci a pořídila si vlastní bydlení, vychovala pořádně děti, nebydlím na samotě ani v domě bez výtahu, mám dostupnou dopravu, doktora, nákup základního poblíž, mám aspoň nějakou finanční rezervu, bavila mě práce, něco tam za sebou nechám užitečného, jistě mě nečekaji v důchodu dlouhé nudné dny. Ráno snídaně, poté TV seriály, nadávání na svět, čekání na večerní zprávy, a pořád dokola. Být připraven na důchod není o tom, mít nasysleno. Být připraven na důchod u mě znamená zúročit to, jak jsem až doposud žila. Je to jako když člověk sní kvalitní oběd. Pak mu je po něm dobře. Když se nesmyslně nacpe, není to dobře. Když oběd vynechá, také ne. Když sní, co nesmí, tím hůř. Být připraven na důchod je jako vstát do práce po noci. Ta noc může být proflámovaná. Může být probdělá. A nebo může být taková, jaká mi prospěje. Kvalitní spánek, řádný odpočinek. Jak to tak vidím dneska, jsem zvědavá, jak vstanu. Jako dosud pracující....se těším na pátek. Na co se těší důchodci, kteří mají pátek, kdy si vzpomenou.....?

Výstižně problematiku shrnula paní Znamenáčková. Hlídat si zdraví, postarat se o střechu nad hlavou a určitý finanční polštář pro doby příští by měl člověk celoživotně. Nemá to však vždy ve vlastních rukou. Proto plánovat jen krátkodobě.

Na penzi jsem se nijak nepřipravovala, s mírným zdravotním omezením žiji stejně aktivně jako předtím. Řeším věci operativně a průběžně, jak je život přináší.

Na důchod se ještě nepřipravuji. Myslím, že ta nejlepší strategie je - hýbat se, jíst zdravě, myslet mladě a mít super partnera. Bylo mi letos 72 a těším se na dny příští. I když vím, že v okamžiku může být všechno jinak. Netrápí mě to, protože i miliardáři jsou na tom stejně.

Zaujal mne ten příběh sedmdesátileté Zuzany, která zůstala v satelitním domku sama. Babi na Slovensku zůstala taky sama. Mohli jsme ji navštěvovat tak dvakrát do roka. Její vrstevníci v sousedství postupně zemřeli a domky zdědili mladí, nebo si je koupili. No a babi už sama nebyla. Postupem času jak se poznávali tak udělali branky mezi pozemky. Děti sousedů měly ,,babičku" a babička získala ,,vnoučata." Hlídala je, když bylo potřeba, pekla jim na což třeba maminy neměly čas. A naopak, když babi potřebovala s něčím pomoci na domě, zahradě nebo větším nákupem tak zase pomohli chlapi ze sousedství. V podstatě to podobně funguje i u nás na vsi, kde jsme taky všichni ,,strejdové", ,,tety" či ,,babičky." Ale asi to závisí na vzájemných vztazích.

Jen jednu humornou připomínku :"až budou přidávat důchodcům, první se ozve paní Pekarová :" a co zbyde na nás "... Tohle by nás asi, v jejím věku nenapadlo.

Ráda bych viděla kdo ve 45 letech myslí na důchod.

Je zbytečné dělat nějaké plány, když stejně stačí hodina a všechno je jinak. Všechny představy o důchodu jsem stejně musela překopat a přizpůsobit se okolnostem. Ono na úsloví "jestli chceš pobavit boha, řekni mu své plány" opravdu něco je.

Zdravím všechny "diskutující". Příspěvky pouze pročítám, ale nyní mi to nedá. Článek se mi libí a pokud jsem dobře četla, není o tom jak se připravovali na důchod současní důchodci. Je mi 73 a rovněž jsem se nijak předem nepřipravovala. Důchod byl jistý a upravit si bydlení šlo v případě potřeby i "za pochodu".Dnešní mladí nemají ani tu jistotu, že důchod dostanou. A k tomu si myslím, směroval i článek. Měli by si na důchod alespoň minimálně šetřit a pamatovat na "zadní kolečka".I oni, jako kdysi my, si myslí že v 50 "si hodí mašli" , nebo že důchodu se nedožijí.

Každá doba má své hezké a stinné stránky. Co bude v,, kurzu", až budou děti v důchodu? Tak to nikdo neví a rady z minulých let (našich)???

Vždycky jsme si s manželem plánovali, že si budeme zaslouženě užívat výletů, kultury, vnoučat, rodiny a kamarádů. Bylo mi 54 let, když zemřel. Odešla jsem do důchodu, když mi bylo 62 let, ale v práci měli potíž za mně sehnat náhradu. Tak jsem slíbila, že zůstanu ještě chvíli, než se to vyřeší. Přišla pandemie a jsem v té práci pořád. ☺A asi je to dobře, protože bych v dnešní situaci mohla jen koukat z okna a být z toho v depresi. Uvidíme, snad už brzy bude líp.

Takhle jsem o důchodu nepřemýšlel. I když jsme poloviční osmdesátníci zatím vše zvládáme. Ovšem pokud někdo z nás onemocní, jedno kdo, může být problém. Díky za připomenutí, že taky stárneme.

Na důchod jsem se nepřipravoval, protože když jsem v 25 sledoval lidi kolem sebe, kterým bylo přes 40, tak jsem byl pevně rozhodnutý, že se raději už v 35 zastřelím, abych ty mladé pak neotravoval. Pak jsem k tomu ztatil odvahu, ale svůj smysl pro humor jsem si zachoval z těch mladých let, ale k těm starým lidem – ke svým vrstevníkům jsem se nenaučil přilnout. Oni se častují jen z povinnosti větou „Vypadáš skvěle“ (píšeš skvěle), aby dostali na oplátku stejnou lež, a spíše si rozumím s mladšími lidmi, kterým prý dávám příkladem perspektivu, že to nemusí být na to zastřelení, i když už prý vypadám jako týden po smrti v nevětrané místnosti. :)