Sir Nicholas Winton, který za druhé světové války zachránil 669 československých dětí před jistou smrtí v nacistických táborech, zemřel ve věku 106 let.

Nicholas Winton v letech 1938 a 1939 v Československu organizoval odjezdy židovských dětí do Británie a obstarával veškeré formality potřebné k jejich přepravě po železnici. Právě před 76 lety, 1. července 1939, odjel z Prahy vlak s největším počtem dětí. Do bezpečí jich zamířilo 241.

Po válce se londýnský rodák živil jako makléř. Ani nejbližší příbuzní neměli tušení o válečné kapitole jeho života. Do povědomí veřejnosti se dostal až díky dojemnému setkání se svými zachráněnými "dětmi" ve studiu BBC. Wintonovy polozapomenuté činy připomněl slovenský režisér Matej Mináč, když natočil film Všichni moji blízcí (1999). Podruhé mu vzdal hold o tři roky později v dokumentu Síla lidskosti, potřetí v roce 2011 snímkem Nickyho rodina.

Sir Winton byl za své činy několikrát vyznamenán a povýšen do rytířského stavu. Prezident Václav Havel mu v roce 1998 udělil vysoké české státní vyznamenání, Řád Tomáše Garrigua Masaryka, loni dostal od prezidenta Miloše Zemana nejvyšší české státní vyznamenání Řád bílého lva. Winton byl také navržen na Nobelovu cenu za mír.

Narodil se 19. května 1909 v Londýně jako Nicholas Wertheimer v německo-židovské rodině, která odešla do Londýna na počátku předchozího století kvůli antisemitským náladám v Německu. Mladý Nicholas byl pokřtěn a po studiu na střední škole pracoval v bankách v Londýně, Hamburku, Berlíně a Paříži. V roce 1933 také získal pilotní průkaz, závodně šermoval a několik let byl makléřem londýnské burzy. 

V prosinci 1938 se na něj obrátil s prosbou o pomoc přítel, člen Britského výboru pro uprchlíky z Československa (BCRC), který z hotelu Šroubek pomáhal lidem, jež ohrožoval nacistický režim. „Dozvěděl jsem se, že existuje organizace, která pomáhá starým lidem vystěhovat se na Západ. Jenže o děti se nestaral nikdo,“ vysvětlil Winton rozhodnutí založit dětskou sekci výboru. 

Winton záchranu dětí organizoval jako soukromá osoba, zaštítil se ale výborem pro uprchlíky a spolupracoval s Čedokem. Zorganizoval hlavně vlakové transporty z Prahy do Británie, malá skupina opustila ohroženou republiku také přes Švédsko. Pro děti musel zajistit od Němců povolení k výjezdu, od Britů povolení ke vstupu, přijetí v rodině a složit za každé kauci 50 liber. 

První děti odcestovaly letadlem 14. března 1939, den před obsazením zbytku českých zemí nacistickým Německem. Následovaly další transporty a poslední, osmý vlak vyrazil 2. srpna 1939. Celkem se podařilo dostat do bezpečí 669 dětí, z nichž většina byla židovského původu. Většina jejich příbuzných později zahynula ve vyhlazovacích táborech. Největší transport s 250 dětmi měl odjet počátkem září 1939, ale kvůli vypuknutí války se už neuskutečnil. Většina malých pasažérů později zahynula, což společně s pohledem na uprchlíky ze Sudet Winton označil za nejsmutnější okamžik svého života. 

Po válce mimo jiné působil v tehdejší Mezinárodní organizaci OSN pro uprchlíky. Když se v 50. letech usadil s rodinou u Maidenheadu, pracoval v několika menších firmách v okolí. Ve 62 letech odešel do důchodu a naplno se věnoval charitativní práci, především pro organizaci Abbeyfield spravující domy pro seniory. 

Dokumenty o jeho činnosti náhodou našla na půdě jejich domu Wintonova manželka Grete. Sám Winton je chtěl vyhodit, manželka je ale předala historičce Elizabeth Maxwelové, která zorganizovala setkání Wintona s "jeho dětmi" ve studiu BBC. Emotivní záběry dojaly celý svět a z Wintona se stala známá a uznávaná osobnost.