Celý život jsem spíše patřila k lidem, kteří se nikde veřejně neangažovali, také jsem se do ničeho nehrnula a vlastně ani v našem malém městečku nebyla příležitost. Nenavštěvovala jsem kina, divadla, koncerty, výstavy, plesy či věškeré veřejné akce, to vše šlo kolem mne. Změnilo se to soutěží EU v r.2014. Nebýt této soutěže, nikdy bych si netroufla mluvit veřejně do mikrofonu. Složit nějakou báseň, scénku, tančit, když mne sleduje bystrým zrakem spousta lidí a najednou jsem se divila já i mnozí jiní, kde se ve mně ten elán a zdravé sebevědomí bere. Občané z našeho městečka mne znají pouze z vidění. Jen když jsem byla v lázních, zašla jsem si tam, kde mne to táhlo n- a výstavu, vernisáž, koncert, do divadla, kavárny. Zkusit nepoznané.

Začátkem října zvonil telefon a paní se omlouvala, že na mne dostala kontakt z městského Kulturního domu, kde byl poprvé zveřejněn rozhovor o soutěži Eurobabočka 2014 a žádala mne, zda bych svoje vystoupení mohla zopakovat, které zkráceně zhlédla na TV Regina. A zda bych se zúčastnila jejich Společenského večera pro seniory, že by to bylo zase něco jiného, krásné zpestření programu.

To víte, že jsem byla zaskočená, určitě jsem i koktala. Takovou šanci se veřejně angažovat jsem nečekala, ta se neodmítá. Řekla mi, že vše musí projednat s ředitelem a ozve se do týdne. Nic se nědělo ani po prvním, druhém či třetím týdnu. Nic jsem si nepřipravovala, taška s veškerám oblečením a veškerými rekvizitami zůstala po celý rok zavřená ve skříni ve sklepě. Po měsíci mi zavolal mužský hlas, že se omlouvá za slečnu, která byla na měsíc v USA a zapomněla to dotáhnout do konce, tak že mne zítra čekají v Kulturním domě. Byla ve mně malá dušička, samozřejmě že jsem kývla. Ale ten pocit vystupovat veřejně se svoji vymyšlenou scénkou, pomalu zapomenutým textem, včetně z části zrýmovaných veršů o mně a ještě s tancem, to bylo velké sousto na venkovskou ženu a ne příliš odvážnou.

Ale odvážnému štěstí přeje, nemyslíte? Někdy ano a většinou také ne. Tak co si vybrat? Bála jsem se, abych se neztrapnila, neudělala ostudu svému synovi a celkově také i sobě. To, že jsem si navrhla oblečení, obarvila duhou šaty, přešila, došila i rukávy v ruce, co bylo potřeba a nazdobila, to nebyl problém. Začala jsem v klidu hledat kazetu CD, kterou budu potřebovat. Ale mezi jinými CD jsem ji nenašla. Letěla jsem do sklepa, vyndala z tašky vše, kazeta nikde, zvovu jsem prohrabala kazety a ejhle jedna nepopsaná. To je ona, sláva, mám ji!

Oblečení se nedalo vyprat, protože by neuschlo, tak jedině vyvětrat na pergolu přes celou noc, aby ta nelibá, tak trochu víc zatuchlá vůně vyprchala. Odpoledne jsem vše nastříkala levnější toaletkou, trochu v hlavě jsem si zopakovala scénář a vyrazila nenápadná v džíchách a sportovní bundě. Trochu jsem si musela něco domyslet, aby celkové vystoupení bylo kolem 10 minut, na které jsem měla vymezený čas, po skvělém profesionáním zpěvákovi Milanu Drobném. V soutěži musela být scénka pouze do 3 minut. Nikdy dřív jsem nestála na jevišti, neuměla držet mikrofon a nikdy nenatáčela na kameru. Všechno je jednou poprvé. S tou scénkou to bylo moje čtvrté vystoupení na veřejnosti. Na finále, KD Loštice, KD Mohelnice 2x. Na semifinále byla jiná diisciplína a to všude bylo nejméně o polovinu lidí méně.

Podle potlesku a gratulací jsem poznala, že byli lidé nadšeni. Znají mne z podniku, kde jsem se s mnohými učila v UŠ a pracovala. Dojala mne jedna slolužačka ze školy, která za mnou přišla, když jsem skončila vystoupení a povídá, že mráz ji projel po celém těle, když ohlásil moderátor moje jméno. Neviděly jsme se asi 35 let a to bydlí asi 20 km od nás. Dvakrát jsem udělala sraz z UŠ a pak jsem to vzdala, nebyl čas. Bylo to velmi příjemné setkání, nevěřily by jste, děvčata, jak se člověk změní za 35 let. Na Společenském večeru bylo ten čtvrtek 270 lidí z přilehlých vesnic a okolí.

Druhý den jsem měla vystoupení ještě jednou a to už jsem o sobě nepochybovala ani minutu, věřila jsem si. Myslím si, že dobře vymyšlená scénka se seniorům velmi líbila a zaujala je. I celkově celý můj krátký desetiminutový program. Jak ohlašovala organizátorka, veřejně se zúčastnilo ten pátek 380 bývalých zaměstnanců jedné firmy.

Pár nezapomenutelných okamžiků v mém životě udělalo své, dokázala jsem si, že ještě nepatřím do starého železa a že mám ráda lidi a mohla jsem je pobavit, rozesmát a to bylo mým cílem. Vidět i ty mnohem starší seniory, než jsem ještě já, ty jejich rozesmáté oči, v jejich vrásčité tváři se zrcadlil úsměv,pocit štěstí,netuším.... Všichni se zaujetím sledovali, poslouchali, to bylo jejich poděkování, kterého si velmi vážím a do smrti na ten zážitek nezapomenu. Pán, kterého přivezla manželka po těžké mozkové příhodě na vozíčku, zkřivený obličej, snažil se tleskat pouze jednou rukou, napůl orchrnutý a já mu tiskla dlaně. Možná před rokem zdravý člověk. Mám ještě teď slzy v očích.

Tady vám předklávám svoje natočené video a přeji vám všem, aby jste si tyto okamžiky také užili a posoudli, že jsem se této akce nezúčastnila nadarmo, ale zadarmo za občerstvení. A že někdy není potřeba člověka, ať už kteréhokoliv odsuzovat, když nevíte, co se v jeho nitru skrývá. Člověk se nedá posuzovat z fotografie, videozáznamu, či z hlediště. Krása se nepozná pohledem, ale poznáním osoby, jejím chováním a jejími vlastnostmi. A pokud se přirozená krása, která vyvěrá z nitra snoubí s čistotou srdce, to je potom ta pravá přírodní krása, která se nedá přehlédnout i když tu léta jsou a budou. Ta nezevšední, jen odkvete. Potom ta vnější krása uvadá a vnitřní zůstává.

Nemohu za to, ale nesnáším nespravedlnost, zlo, zášť a nenávist. Každý člověk má svou duši, své nitro a též své já.