Na ledničce mám magnetkem připoutaný seznam míst - tipů na výlety, který postupně doplňuji a zaškrtávám, když mám "splněno". Už drahnou dobu na mě ze seznamu vyčítavě hledí Vyšehrad. Takový kousek od domova a nejsem s to splnit si svoje dlouholeté přání.

Na Vyšehradě je Jedličkův ústav. Tam moje sestra strávila pět školních let a já jsem za ní pilně jezdila každou volnou chvíli. Tlačila jsem její vozík po rozlehlém objektu a s celou kumpanií z "jedličkárny" jsme měli Vyšehrad prošlápnutý ve všech koutech. Ale to už je víc než 40 let a od té doby jsem na Vyšehradě nebyla. A najednou se v hlavě rozdrnčel zvonek, už to nemohu odkládat, a tak vyrážíme zrovna v listopadu, když se honí první sněhové vločky a park k procházkám moc neláká.

Když se řekne Vyšehrad, určitě si každý vybaví Staré české báje a pověsti, kněžnu Libuši a její proroctví, Přemysla, Horymíra a jeho věrného Šemíka. Pravdou je, že skála nad řekou je magickým místem, spjatým s českými dějinami a mohutné opevnění a chrám sv. Petra a Pavla se štíhlými věžemi poutá pozornost z dálky. Vyšehrad jako takový si však nechám na jindy a můj dnešní příspěvek bude patřit výhradně hřbitovu, který přiléhá ke zmíněnému chrámu.

Hřbitov byl na Vyšehradě odpradávna, avšak v době národního obrození v 19. století přišel návrh na pohřbívání významných osobností na jednom místě. Zvítězil právě vyšehradský hřbitov. Byl obestavěn krásnými novorenesančními arkádami, pod nimiž se skrývají nádherně vyzdobené náhrobky. Zdaleka nejmohutnějším a nejnápadnějším je však Slavín z roku 1889, což je vlastně monumentální hrobka, ve které spí svůj věčný sen významné české osobnosti.

Sochařské výzdobě Slavína vévodí okřídlená postava Génia vlasti. Jako první zde v roce 1901 spočinul básník Julius Zeyer. Jakmile vkročíte za hřbitovní bránu, ocitnete se v docela jiném světě. To místo má neuvěřitelného genia loci. Nemůžete spěchat. Procházíte se úzkými uličkami, neboť místa je málo a využit je každičký kousek země. Z chrámové věže zní zvonkohra hrající Ach synku, synku...

Čtete si jména na náhrobcích a před očima vám defilují jména postav známých ze všech možných odvětví, z vědy, kultury, sportu, politiky. Knížky, obrazy, filmy veselé i smutné, hudba, krasobruslení, fotbal. Lidi, kteří za svého života rozdávali radost a smích, chvíle sportovního napětí, tu nyní odpočívají v klidu nad Prahou.

Někteří tu spočívají již dlouhá léta, některé pamatujeme živě z ještě nedávné doby. Některé hroby vypadají dost opuštěně, některé jsou zahrnuty květy. S překvapením jsem zaznamenala i hrob sochaře Václava Levého, o jehož Čertových hlavách jsem psala nedávno. Není možné vyjmenovat všechny, protože na hřbitově je kolem 600 hrobů. Tak jen namátkou pár z těch nejznámějších - Božena Němcová, Jan Neruda, Karel Hynek Mácha, cestovatel J. V. Frič, Bedřich Smetana, Karel Čapek, Hana Mašková, Vlasta Burian, Helena Zmatlíková, Waldemar Matuška, JUDr. Otakar Motejl, Radek Brzobohatý a mnoho dalších, nejnověji také Stanislav Gross.

Hrob, který však je jen symbolický, tu má i Milada Horáková. Mačkám spoušť a fotím, rozsvěcuji svíčičky, blíží se soumrak a mně je jasné, že jedna návštěva nestačí. Nedá se chvíli postát, protože bych tam strávila celý den. Dovoluji si připojit aspoň pár fotografií a doufám, že se vám u jmen vybaví osudy a příběhy a připomenete si chvíle, které jste s nimi strávili u knížek, počínaje Slabikářem, na koncertě, v kině, u televize...  

A příště se vydáme na další magická místa Vyšehradu.