Čím dál více mladých lidí si stěžuje: Babička nám nechce hlídat děti. Pomalu, ale jistě totiž padá představa mnohých rodin, že babička či dědeček musí být kdykoli připraveni postarat se o vnouče.

Tady je odposlechnutý hovor dvou žen ve věku něco po třicítce:

„Tak si představ, že na ten wellnes víkend nejedeme, protože máma odmítla pohlídat děti. Řekla, že jsem jí to měla oznámit v předstihu, že už o víkendu něco má. Takhle mě vypekla vlastní máma.“

„Moje je úplně stejná. Dokonce odmítla hlídat moje dva kluky a dvě holky mé sestry najednou. Řekla, že čtyři děti prostě nezvládá, že ji z nich minule bolela hlava.“

A třetí dodala: „Holky, já si vždycky myslela, že babičky jsou od toho, aby nám pomáhaly s dětmi a ne aby chodily na výlety a do kaváren s kamarádkami. Ta moje pořád někde lítá a dokonce mi řekla, že když jsem si dítě pořizovala, měla jsem počítat s tím, že to obnáší fakt, že budu muset být doma a nejezdit po výletech. Naštvala mě tak, že teď spolu nemluvíme.“

„Dříve, když šla žena do penze, automaticky se předpokládalo, že má spoustu času a hlídání vnoučat se stane její životní náplní. Jenže dnešní šedesátnice a sedmdesátnice žijí život, jaký dříve žily ženy ve čtyřiceti, to znamená, že mají mnoho zájmů a aktivit,“ připomíná psychiatrička Tamara Tošnerová, která se specializuje na problémy stárnutí.

Kateřina Dvořáčková, která pracuje v jedné pražské mateřské školce, potvrzuje: „Často slyším, že si maminky stěžují, že jim tchyně či mámy nehlídají děti tak často, jak by si představovaly.“

V jedné ostravské rodině nedávno došlo k velké rozepři. Syn požádal mámu, aby k nim dvakrát týdně odpoledne jezdila do bytu postarat se odpoledne o děti, když se vrátí ze školy. Tak od jedné hodiny do šesti večer, aby tam pobyla. Důvod: Jeho žena se přihlásila jednou týdně na francouzštinu a jednou týdně jezdí na druhý konec města cvičit jógu. Takže se v úterky a čtvrtky dostane domů až večer a on se vrací z práce každý den až kolem páté. A děti ve věku devět a deset let přece nemohou být dvakrát týdně celé odpoledne samy. Pětašedesátiletá paní Klára odmítla. Vysvětlila synovi, že cestovat dvakrát týdně přes celé město tam a zpět je pro ni únavné. Řekla, že děti kdykoli ráda pohlídá, pokud je přivezou k ní domů. Bydlí v malém domku v jedné obci blízko Ostravy, dopravní spojení je tam komplikované, autem nejezdí. „Prostě se necítím na to, štrachat se dvakrát týdně tak daleko. Pokaždé bych se vracela domů až v sedm. A já už se od půl sedmé dívám na televizi, mám tam oblíbený seriál Ulice,“ vysvětluje.

„Tak tobě je milejší seriál než tví vnuci,“ rozzlobil se syn Jiří.

Snacha se naštvala a kurz jógy zrušila.

Korunu všemu dodala její matka, tedy Jiřího tchyně, která žije ve Strakonicích: „No vy jste chudáčci, to je škoda, že nebydlím blíže, já bych vám ty zlatíčka hlídala celé dny. Klára je rozmazlená panička, která myslí jen na sebe, to je mi jasné od prvního setkání.“

Bohužel, někteří lidé si myslí, že prarodiče jsou přístroji, které fungují podle toho, jak si je naprogramujeme. Když je třeba postarat se o dítě, stačí zavolat a babička či děda mají ihned vyrazit.

Dříve to tak bývalo, považovalo se to za normální. Potíž je v tom, že normální to částečně je. Ano, je normální, že babička a děda mají rádi svá vnoučata, těší se na ně, chtějí s nimi trávit čas. Normální však je, když se sami rozhodnou, kdy to bude. Nenormální je, pokud si mladí lidé myslí, že prarodiče jsou něco jako pečovatelská služba na zavolanou.

Ostatně, existuje spousta starších dam, které naopak vnoučata nemají nebo mají ta svá hodně daleko a hlídaly by děti moc rády. Proto vzniká čím dál více agentur, které nabízejí takzvané babičky na hlídání. Jsou mnohdy žádanější než studentky, protože lidé od starších žen očekávají přece jen více zkušeností a racionálnější přístup k dětem.

Takže mnoha rodinám nezbývá než si zaplatit cizí „babičku“, zatímco ta vlastní sedí na kávě s kamarádkami nebo šla na výstavu, do divadla, na výlet.

Je to špatně? Je to dobře? Každý ať si na to udělá názor sám. Každopádně je to pozitivní zpráva, protože dokazuje, že dnešní lidé vyššího věku si nenechají diktovat, jak mají žít, co mají dělat, co se takzvaně má či nemá.

A na závěr trochu čísel. Z průzkumu z roku 1991 vyplynulo, že sedm seniorů z deseti si tehdy myslelo, že rodiče mají pro své děti udělat takzvaně všechno, to znamená až budou dospělé, hlídat jim vnoučata a to kdykoli a také v případech, kdy jsou sami nemocní či unavení. Ovšem v roce 2008 si v dalším průzkumu toto myslela už jen polovina dotázaných seniorů, druhá polovina rozhodně nepovažovala pomoc s vnoučaty za povinnost či samozřejmost. V poslední době podobný průzkum neproběhl, ale jeho výsledky by jistě byly zajímavé.