Když už jsem vloni oslavu mých šedesátin zpracovala jako můj nejsilnější zážitek roku 2014, můžu v tom letos směle pokračovat. Ani letošní narozeniny se totiž neobešly bez překvapení a krásných zážitků.

Vše začalo 1. září, kdy právě u oběda zazvonil zvonek a ozvalo se: pošta. A pošťák mi předal docela těžký balíček. Vůbec jsem netušila, kdo mi co posílá. Odesílatel pro mě neznámý. V balíčku byla výpravná kniha, po které jsem velmi toužila - Tajemství Českého středohoří. Nechal mi ji jako překvapení poslat syn přesně na den mých narozenin. Oběd samozřejmě vystydnul. To ale nebylo všechno. Rodinka druhého syna mi připravila další překvapení ne nepodobné modrému kufru z loňska. Dárek totiž ukrývala modrá dárková bednička. Po jejím otevření jsem jenom nevěřícně koukala, protože v ní nebylo nic. Když snacha viděla můj nechápavý pohled, chytila se za hlavu a běžela domů. Ve spěchu ji totiž jaksi zapomněla naplnit. Na druhý pokus to byl pohled docela jiný. Ležela v ní knížka Miroslava Bobka Žirafa na pondělí, přívěsek a razítko ve tvaru žirafy. Když jsem knížku vyndala, vypadly z ní dvě vstupenky do zoo a voucher, kde stálo něco ve smyslu: dostavte se 3. září 2015 ve 14 hodin do zoo k pavilonu žiraf na krmení.

Chvíli mi trvalo, než mi sepnulo, že se nebudu na krmení žiraf dívat, ale krmit je budu já. Zoo Praha totiž pro návštěvníky připravila atrakci krmení žiraf. U jejich výběhu zbudovala plošinu, ke které žirafy přicházejí a návštěvníci jim podávají krmení. Už po půl druhé se žirafy z výběhu začaly trousit blíž k plošině. Měli jsme velké štěstí, že přišlo šest žiraf, v období velkých veder prý nepřicházely vůbec. Paní ošetřovatelka přinesla náruč pěkně olistěných větví. Vysvětlila nám, jak si máme počínat a pustila nás osm na plošinu. Není to až zase tak jednoduché.

Žirafy, zvané holky, jsou navyklé na určitý režim a velmi nerady mění zvyky. I na tu plošinu bez návštěvníků si zvykaly rok. Dívali jsme se prakticky z očí do očí. Mají opravdu úžasné řasy. Slouží jim k ochraně očí při okusování trnitých akácií. Ošetřovatelka nám podávala větve a my jsme je nabízeli žirafám. Větev se musela držet pevně, pořádně to zatáhlo, když obtočila jazyk kolem větve a listy si pěkně stáhla. Pak jsme větev pustili na zem a v ruce nám přistála další. Nesměli jsme se ani ohnout, protože žirafy by se mohly polekat prudšího pohybu a utéct. Tak jsme si pěkně krmili a vyslechli si přitom zajímavosti z chovu a života žiraf. Byl to opravdu zážitek.

Africkým domem právě v té době hýbal kojenec hrabáče kapského, který se narodil 26. července. V těch dnech byl poprvé ohromný chovatelský úspěch ukazován i veřejnosti, a to jsme samozřejmě nemohli vynechat. Ošetřovatelka u něho seděla nepřetržitě a hlídala každý jeho pohyb a zaznamenávala každý gram jeho přírůstku na váze. Krásné miminko, trochu jako z jiné planety...

Procházka po zoo v doprovodu Tollarů počínaje nejstarším a konce nejmladším měla svoje kouzlo a co víc bych si ještě mohla přát, než když Tollarové táhnou, pěkně pospolu...

Hádanka na konec: může si žirafa olíznout oko?