Je opravdu čas rozjímaní v duchu Adventu. Já jsem měla moc ráda mé rodiče a dodnes na ně moc a moc vzpomínám. Obětavost a srdečnost moji maminky a její štědrost dávat lidem radost a obdarovat je i maličkostí. Udělat dobrý skutek a pomoci. Měli se s tátou moc rádi a vždy jsem je obdivovala.

Má maminka se díky politické situaci dostala z místa pedagožky neboli paní učitelky na střední i základní škole, na post vedoucí či ředitelky Dětského domova. Stala se z ní "teta", máma opuštěných a odložených dětí, ale i sirotků. Věřte, že se s tím velmi rychle vyrovnala a tu práci po svém "vyhazovu" ráda přijala. Věnovala dětem bez rodičů v "Děcáku" , jak tomu všichni říkali, hodně. Dokonce až tak, že je nám vodila domů a my je měli rádi a začali jsme si zvykat. Byla jiná doba. A maminka nám vždy říkávala: "Štědrý večer nastane". 

Měli jsme dva Štědré večery. Jeden s dětmi na pozvání do naší rodiny a druhý ten náš. Časem jsme se těšívali, koho domů k nám za odměnu překvapivě přivede, dokonce jsme ji s bráškou umlouvali, ať některé s tatínkem osvojí. Byla to pro nás radost, ale především radost pro ty děti, které neznaly vánoce v rodinném zázemí, ostrojený stromeček a to, co patří k vánocům, třeba jen malý dárek pod stomečkem najít. A sedět u velikého stolu, zapívat si koledy a sníst kus dobroty. A má maminka tohle uměla, samozřejmě za pomoci a velké podpory mého tatínka, který musel rozložit velký stůl, sehnat židle, pomoci dělat bramborový salát do "lavoru", sehnat maso a ryby na řízky, mít dostatek vanilkových rohlíčků a slepovaných lineckých koleček. Museli jsme se zapojit všichni. To byly naše nádherné vánoce. Pozvané děti seděly ani nedutaly a měly radost, že jsou v rodině. Vzpomínám na to často. Vždy děkovaly a opravdu byly vděčné.

Když moje maminka a tatínek zemřeli, často jsem si říkala, zda bych některé děti, kteří jsou už dnes dospělí, dokázala sehnat a obeslat je a vidět se s nimi a zavzpomínat. Maminka si vedla poctivě a pečlivě seznamy dětí, kterým pomáhala do života a vždy měla u všech adresy a čím se staly, když vystudovaly nebo ukončily učební obor. Když zemřela, tak jsme společně s mou dcerou dlouho probíraly její zápisky , poznámky a vše s jakou pečlivostí vypisovala a jak i sdělovala, jak je měla ráda a jim pomáhala. Povedlo se!

Pozvat 10 jejich nejoblíbenějších, ale ne domů, ale do kavárny Slavia, protože ta je populární a známá s krásným výhledem na Hrad, jak jsem zde už mnohokrát psala a popisovala. Navíc jsou to již dospěláci, se mnou vrstevníci, někteří mladší. Čas plynul, někteří byli i na pohřbu mé maminky, jiní posílali jen vánoční pozdravy, ale těch deset opravdu přijelo. Nemohu si pomoci, byl to můj největší zážitek roku. Pozvala jsem je záměrně již nyní, protože před vánoci bychom to nezvládli. Radost a objetí těch lidí, že to trvalo téměř půl roku než jsme to vzájemně doladili a dali dohromady. Byla s tím větší práce, než když se schází spolužáci na sraz.

Stálo to za to a věřte, doposud existuje mezi lidmi velká lidskost, radost ze setkání, přátelství, které jim připomnělo jejich třeba jen malé hezké chvilky. Byli bez rodičů ač dnes už mají všichni své rodiny, kromě jednoho, ten cestuje po světě, a stal se podnikatelem. Vyprávěli jsme s fotografiemi v rukou až do téměř již ranních hodin, obětavost personálu byla obdivuhodná. A především obětavost profesionálního klavíristy. Nechali nás dlouho. Seděli jsme pod známým obrazem, který zdobí zadní stěnu kavárny, obraz "Piják absintu" od známého českého impresionisty Viktora Olivy (olejomalba z roku 1887). I ten obraz je zaujal a dva z hochů ten absint poprvé v životě ochutnali.

Ze všech jsou slušní lidé, kteří si velmi váží svých rodin a pěstují si své teplo domova, které jako malí nepoznali. Jejich teta Věruš, jak říkali mé mamince, se jim ho snažila alespoň malinko nahradit. Bylo to tolik dojemné a krásné a to byl můj největší zážitek tohoto roku, ač jsem zcestovala kus světa, tohle řadím za jedno nej... a měla jsem radost jako kdysi moje maminka. Poznali se i s mou dcerou, objímali se a nevěděli, že již můj syn nežije.

Dalo mi to hodně. Život mi vzal i dal. Děkuji!

Všem vám přeji hezké vánoční svátky v kruhu svých blízkých a vzpomeňte vždy na někoho a udělejte mu radost, třeba maličkostí. Uvidíte, jak se poradujete i vy, z radosti těch druhých.

Upřímně Hanka s rodinou