Když jsem se v sedmé třídě přistěhoval do Plačic, začal jsem navštěvovat základku v Kuklenách. Ve třídě jsem seděl s dcerou zástupce ředitele Janou. To už se mi nenápadně začaly zapalovat lejtka a holky v mých očích nabíraly jiné podoby. Moje spolusedící mě však moc nebrala. Však ona taky, podle mě tehdy, žádný zázrak nebyla. Naopak se mi líbila, a to už hlavně v 8. třídě jiná Jana, z Plačic. Ta se to samozřejmě nikdy nedověděla.

Jana školní samozřejmě vnímala starší kluky a já byl nula. Ale ona byla chytrá, tak i občas napovídala. I když byla z Kuklen, bydlela nedaleko školy, v Kuklenách bylo vše nedaleko, jen jsem si zjistil, kde bydlí, někdy přes plot řekl ahoj, a to bylo všechno. Když jsme vypadli ze školy, ztratil jsem o ní naprosto přehled. Šla na nějakou školu a já do učení do ZVU. Na zámečníka.

Po 30 letech jsem byl pozvaný na sraz od základky. Tak jsem se ptal, jestli tam bude taky Jana. Kamarádka, co dávala dohromady seznam, řekla, že ano. Sraz byl v Kuklenách, v restauraci U Růže, pod kostelem. Když jsem přišel na sraz, tak bylo volné místo u jedné paní přímo proti dveřím. No, byla to Jana, kterou bych samozřejmě nepoznal.

Zasedl jsem, asi to bylo vyhrazené pro mě. A téměř celý večer jsme si povídali. Nejmenovala se samozřejmě už jako za svobodna, ale to nevadilo. Nebydlela už v Kuklenách, ale v Malšovicích. Hrála nám tam reprodukovaná hudba, tak se i trošku tancovalo, tělo na tělo. Bylo to samozřejmě příjemné. Pilo se vínko a nálada šla trošku do hlavy. Prostě padla i pusa. Stihli jsme si domluvit, že se sejdeme na kafe v UNO. Když Jana odjížděla, přijel pro ni manžel a jelikož bylo místo, tak vzali mě a jednoho dalšího spolužáka do města k nádraží.

Jana, jak sem se dozvěděl na srazu, učila na škole nedaleko jejího bydliště, na sídlišti. Byl jsem zvědavej a vlastně i udělal gesto a počkal si na Janu nedaleko školy, když jela do práce. Tak to bylo nejprve kafe v UNO, pak ještě párkrát setkání u školy. Nic mimořádného. Kamarádi, nebo maličko víc. A jelikož víc umím psát než mluvit, byly i nějaké dopisy. Jana chodívala cvičit do nedaleké školy, a tak někdy po jejím cvičení jsme zašli na skleničku. Do takové maličké restaurace. Jednou jsme seděli u baru a najednou se objevil Janin manžel a jestli si může přisednout. No mohl, byla to veřejná hospoda, ale já dopil a odešel, ve třech to není ono.

Takže to bylo víc o romantice. Výlety na kole byly nádherné. I občas autem. O mě věděla její mamka, dokonce i její dcera. A samozřejmě v povzdálí i manžel. Jana si schovávala moje dopisy kdesi doma pod prádlem, kam muž nechodil, jak si myslela. Ale on chodil. Ale velká láska taky pomalu tála. Trvala i tak několik let. Měnila se v přátelství. Dnes je to již 20 let a zůstaly hezké vzpomínky.

Ještě jsem si na něco vzpomněl. Jana dlouho tajila, že nemá jedno prso. Až jednou mi to vlastně napsala. Prý se bála, že se s ní přestanu scházet. Tak jsem ji hned volal a řekl, že má přijít odpoledne na schody. Byly to schody v Žižkových sadech, v terasách, kam jsme občas zašli se ukrýt před davy. Prostě dodneška stačí říci na schodech a oba víme kde.

Bohužel již hodně dávno jsme ty schody spolu nenavštívili. A ani jiná místa. Jen když tam někdy jdu okolo, vzpomenu si. Na krásné, sladké a romantické chvíle.

Jména nemusí být pravá, ale vzpomínky ano.