Je neděle. I když od slova nedělati, od rána jsem byla poměrně pilná. Upekla jsem uzené a řekla jsem si, zkusím obměnu a do pekáčku jsem vložila pod skoro upečené maso fazolové lusky (z mrazáku) a pak udělala bramborový knedlík. Byla jsem pochválena.

Po obědě jsem se dala do zalévání mých kytiček, některé již dokvétají, orchideje pilně nasazují květy. S láskou jsem obhlédla můj vánoční kaktus, mám ho po mamince a je mu asi kolem 40 let. A co odnoží už z něho bylo. Jen mi na vánoce málo kvetl, prostě si starý brach musel odpočinout.

Azalka má též poslední kvítka, rovněž tak brambořík. Na kryté verandičce mám k přezimování pelargonie, fuchsie, aloe a další. Mezi nimi uchovávám ještě několik exemplářů hokaido na polévku, naši vždy jen vzdychnou, když procházejí mojí minizahrádkou. Zejména vnučka říká: "Babi, proč toho máš tolik, kdo to má pořád zalévat?"

Tyto protesty se ozývají zejména tehdy, když na pár dní mizíme z domova a já očekávám s nadějí, že moji důvěru zbytek rodiny nezklame a bude zalévat tu moji zeleň. Na půdě spokojeně čekají oleandry na jaro. Ještě jsem zvládla malou procházku k oprámu, ale labutě, které tam byly včera, už odletěly. Tak jsem se vracela s houskami domů. Nevadí, zbude na strouhanku.

Kolikrát jsem řekla, že jaksi něco zredukuji, ale copak to jde? Kytičkářky mi rozumí, že? Něco se rozdá, něco naopak rozmnoží. Nechcete děvčata přivézt do hotelu k Mácháči nějaký ten oplégr v dubnu?