Nejdřív se mi moc nechtělo psát na toto téma, ale po přečtení již zveřejněných příspěvků jsem si řekla, že to také zkusím. Hned na začátku chci napsat, že si nebudu říkat senior, ale důchodce. Slovo senior nemám ráda.

Takže můj důchodcovský život započal svou cestu 1.4.2010, když jsem za sebou s velkou úlevou zavřela dveře svého bývalého pracoviště, které způsobilo mou nemoc i odpor k jakémukoliv zaměstnání. Byla jsem v té době už půl roku v plném invalidním důchodu, takže se ty dveře zabuchovaly celkem lehce.

No a od té doby jsem důchodce. Za těch pár let jsem byla v Jižní Francii, kde bych mohla trávit zbytek svého života, v předvánoční Vídni, 2x v Chorvatsku, kde bych také mohla doživotně spočinout, protože moře je moje velká láska. Snažím se poznat naši krásnou zemičku, takže jezdíme na výlety, starám se o zahradu, kterou jsme dostali do péče zrovna v době, kdy odešel do předčasného důchodu můj také zaměstnavatelem velmi znechucený manžel.

A to je další etapa. Dovedete si představit celodenní život s někým, s kým se v podstatě skoro 35 let míjíte v domácnosti a najednou jste spolu 24 hodin? No řeknu vám, je to občas ponorka. Naštěstí mám ještě několik lásek a to jsou naše vnučka Anička, naši dva pejsci a zahrada. Den mi docela slušně ubíhá normálními povinnostmi v domácnosti, nevyhledávám společenské akce, jsem doma opravdu ráda.

Kontakt se světem jsem samozřejmě neztratila. Občas jdu na pivko nebo kávičku se svými bývalými kolegyněmi, nebo je pozvu na něco dobrého k nám, rodinné výlety, které mám moc ráda, psí výlety s dcerou a jejími kamarádkami (naši dva prckové a horda loveckých psů a malé dětičky), no a samozřejmě focení, které jsem díky íčku opět objevila.

Je to obyčejný život obyčejné důchodkyně, která nemá důvod si vůbec na nic stěžovat a která si jen přeje, aby byl i nadále tak barevný, jako je fotografie v úvodu článku. Jo, a aby se konečně naučila šetřit. To jí zatím totiž moc nejde.