Vzhledem k tomu, že manžel podnikal, fungovala jsem vlastně jako „záložní padák“, kdyby se nedařilo. A to mě naštvalo tuplem. To, že vztah skončil rozvodem je asi každému jasné, ale před tím jsem odjela sama na dovolenou. Chtěla jsem si dodat sebevědomí a dokázat, že na spoustu věcí mám, že toho svého vlastně ani nepotřebuji.

A tak jsem si zarezervovala zájezd na Tenerife, objednala auto a vyrazila. Na letiště mě odvezl manžel, vysadil mě před terminálem, pravil „čau“ a odjel. Žádné přání dobrého letu a hezké dovolené. Slušnost se nám vytratila. Pomyslela jsem si pár slov a odebrala se k přepážce.

Let a rozvoz do hotelu proběhl dobře. Abych si tu samostatnost náležitě užila, u hotelu, který jsem si vybrala, jsem z autobusu vystupovala jen já. Nezbylo než oprášit anglická slovíčka a odebrat se k recepci. Sebrala jsem odvahu a zeptala se, jak to je s tím autem, co jsem si objednala. Pochopila jsem, že mi ho přivezou z půjčovny zítra. Fajn.

Na pokoji jsem rozložila průvodce i mapu a začala malovat a čárat: kam, kdy a jak nejlépe… Přišel čas večeře a zřejmě tehdy ještě nebylo moc zvykem, aby ženy cestovaly samotné, protože na mne tak divně koukali a stále se opakovala otázka, zda jsem sama. Podle toho jsem i vyfasovala stůl. Byl tak nějak za sloupem, žádný výhled, ani moc do restaurace nebylo vidět. Jako kdybych měla přinejmenším neštovice.

Tak to ne, řekla jsem si, a ráno jsem na snídani zabrala stůl hezky u okna a basta. Nadešel okamžik, kdy mi fešný španělský mladík přivezl objednaný vůz. Bylo úplně jedno, co mi vysvětloval, protože když jsem zjistila, že auto je funglovka, že má najeto 17 km, šly na mě mrákoty. Co když ho někde opřu? Stát se může cokoliv…

S autíčkem jsme si ale sedly a oba si jízdu užívaly (neškytalo, neškubalo, couvalo, parkovalo, kde jsem si umanula), tak snad se mu to se mnou líbilo. Procestovala jsem ostrov křížem krážem a doslova cestou necestou. Tenerife jsem si zamilovala. To, že jsem i zabloudila, nezapírám. Ptát se na cestu domorodce (byl tam jediný) byl taky dobrý zážitek. Nakonec jsme se pochopili, máchnul rukou, že tudy, a já poslechla. Dopadlo to dobře. Při cestě na Pico de Teide jsem byla moc ráda, že přede mnou jede autobus a že to nejsem já, kdo zdržuje. Cesta byla bez patníků, bez krajnice a do údolí sešup.

Nemá smysl popisovat krásy ostrova, to není účel článku. Splnila jsem si, co jsem chtěla. Osamostatnila jsem se a začala jsem být na sebe pyšná.

Pak následovalo pár dalších sólo akcí, nebo „babinec“ – cvičení, turistika, apod. Pak jsem ale najednou dospěla do okamžiku, kdy vidíte nebo zažijete něco pěkného, že by za těmi slovíčky „jé koukej to je pěkný“ mělo následovat přitulení, a společné prožití s někým vám milým.

Korunu všemu nasadil kamarád. Když jsem se chlubila, jak jsem to a tohle dokázala a támhle byla a toto udělala, pravil: „Víš, kočko, ale takovéhle amazonky my vedle sebe nechceme. My nechceme, abyste všechno uměly. Chceme se o vás starat, pečovat, milovat.“ (Řekl to hezky, co? Mohl to říct daleko stručněji.)

Zůstala jsem na něj koukat, ještě jsme si chvilku v tomto duchu povídali a já… já přibrzdila.

Bylo to ale k něčemu dobré. Za těch pár let single života, jsem se tak nějak našla.

A jaké je to teď? Nejsem sama. A jestli jsem to celé zvládla a ustála, to musí posoudit někdo jiný...

Co říkáš miláčku?