Naši předkové byli jihočeští zemědělci, vlastnili hospodářství, ke kterému patřilo, kromě hospodářských zvířat, i poměrně velké množství zemědělské půdy. Hospodářství po smrti dědečka zaniklo a pole jsme podle socialistických zákonů postupně "darovali", případně na výzvu od státu velmi levně odprodávali.

Kolem "osmašedesátého" se zákony změnily a my jsme najednou dostali za další prodané políčko "pár tisíc korun". Několik roků zůstaly uloženy na účtu, k úrokům přibyla ještě nějaká malá částka a pak jsme začaly s maminkou uvažovat, jak nastřádaných peněz využít.

Vyřešila to maminka. My jsme byly se sestrou Zuzanou tehdy mladé holky a rády bychom podnikaly výlety, aspoň po republice, ale vlaky i autobusy nejezdily ještě tak často, jako v současné době. Na cestování stopem jsme sice měly dost odvahy, ale občas jsme se také nedostaly, kam jsme měly namířeno. A tak maminka navrhla, ať si koupíme auto, abychom si trochu cestování užily.

Finance stačily tak akorát na trabanta. Problém byl však v tom, že ono autíčko bylo sice volně prodejné, ale normálně nebylo k sehnání. Jeden den se sestra v budějovické Mototechně dozvěděla, že momentálně trabanty nejsou a nevědí, kdy zásilka dojde, a za dva dny tamtéž zjistila, že byly předchozího dne a jsou prodané. Takže tudy cesta nevedla! Protekce však fungovala už i tehdy, a tak se sestře, která učila na budějovické jazykové škole, podařilo přes jednoho dospělého "žáka" jejího kolegy velmi brzy auto sehnat. Další problém však byl, že ani jedna z nás tehdy neměla "řidičák". Sestra s jistotou prohlásila, že ona jezdit nebude, takže funkce řidičky zůstala na mně, což mi vůbec nevadilo. V autoškole jsem už byla přihlášena - a náš kurz začínal právě v ten den, kdy Zuzana s kolegou slavnostně auto dovezli. Trabant měl poněkud nudnou šedivou barvu, přesně tu, která se nám líbila nejméně. Vybírat se tehdy nedalo.

Zavrhly jsme auto nějak pojmenovat, což někteří z majitelů vozů dělali. Pro nás byl Trabant, případně Tráboš. Zůstal dost dlouho v garáží - kůlně, neboť náš řidičský kurz probíhal velmi pomalu. Chodily jsme zatím se Zuzanou do auta "posedět" a já jsem si alespoň teoreticky procvičovala, kde mám všechna zařízení, potřebná k jízdě.

Jednou jsme však přesto vyjeli. Znenadání se u nás objevili naši vzdálení příbuzní - strýček se svým synem, kteří, když Trabanta viděli, prohlásili, že bychom ho měli projet. Samozřejmě jsme souhlasily. Na maminčino přikázání - ne, abys za to sedla! - jsem sice odpověděla, že ne, ale nějak jsem si nebyla jistá, že to splním. Jízdy jsme ve "škole" ještě neměli, takže jsem za volantem do té doby zatím neseděla.

Na mou premiéru jsme v nedělní odpoledne vybrali hodně zapadlou cestu lesem mezi vesnicemi, kde, jak jsme doufali, nebude žádný provoz. Nebyl, ale nenapadlo nás, že tam také nepovede rovná asfaltová cesta. Ta, mně určená, byla "z kopečka do kopečka" a ještě úzká a plná zatáček. Po rozjezdu, s hlasitým zjištěním: Jé, ono to jede! - jsem jela téměř krokem a střídala pravou i levou část cesty, takže se Zuzana i bratranec Tomáš dožadovali vystoupit, protože se jim strachy dělalo špatně. Asi po jednom nebo dvou kilometrech jsem předala volant strýčkovi.

Protože jsem nebyla zvyklá lhát, přiznala jsem mamince, že jsem kousek cesty "jela", a došla jsem k přesvědčení, že se jezdit nenaučím a že jsme Tráboše neměly kupovat.

Naštěstí se pak v autoškole během jízd mé přesvědčení postupně měnilo a s Trabantem jsem se spřátelila, avšak nedošlo k tomu hned po získání řidičského průkazu. Ještě jsem měla projít nelehkými zkouškami v roli řidičky, ale tomu už bude věnováno některé další vyprávění.