Tento příběh se odehrál se v době, kdy jsem ještě pracovala ve středisku, kdy k nám jezdívali hosté na rekreaci, nocležníci třeba jen na jednu noc, pracovníci firem na měsíc i déle. Taky k nám jezdili i žáci do školy v přírodě a také na školní výlety. Většinou tak květen, červen.

Protože jsem pracovala hodně let s penězi, dávala jsem si při jejich přebírání a vydávání pozor. Nikdy se mi nestalo, že by mi peníze neseděly. Ale přece se to jednoho dne stalo.

Přijela k nám škola v přírodě, někde ze severu Čech. Přijel sám pan ředitel, se kterým jsem přes telefon komunikovala a domlouvala ceny,  i se dvěma učitelkami a asi 19 žáků. Už jsem na ně čekala, vydala jsem jim klíče od chatek, učitelům od pokojů, a pak, až se ubytují, tak že večer vyřídíme další formality - seznam žáků, doklady učitelů a vyúčtování. Ale ředitel přišel během hodiny, seznam žáků s datem narození a bydlištěm  nemá, že jej udělají žáci, opsala jsem si OP od všech dospělých, vyúčtovala jsem jim 3 noci. O slevě věděl dopředu z telefonu, že skupinky dostanou 10 % slevu z celé částky. Dělalo to, jako dnes si to pamatuji, 4.354, Kč. Byl u toho sám, peníze měl zřejmě nachystané v kapse. Dá se to přece dopředu spočítat, když ví, na jak dlouho přijeli, cena na osobu...Vytáhl z kapsy peníze, čtyři tisícikoruny, z nichž jedna byla přeložená. To jsem nevěděla a ten zbytek vše dal na hromádku a hledal drobné v kapse. Jako tuzéra mi nechal 6 Kč.

Ještě se mě vyptával na výlety, zřejmě, aby odpoutal pozornost, jestli bych mu to neukázala na mapě. Tak jsem hodila všechny přijaté peníze od něj do volného šuplíku. Jen jsem si očima přejela peníze. Vyšla jsem ven a ochotně mu ukazovala na velké mapě okolí, kde a kam se mohou vydat. Vrátila jsem se na recepci a táhlo mě to do šuplíku, jako kdybych to tušila. Samozřejmě tisícikoruna byla přeložená! Hajzl jeden!.Na nic jsem nečekala, jen jsem zamkla a pádila za ním. Tisíc korun je tisíc korun.

Děcka mi řekla, že je na toaletě. Stála jsem před mužskými toaletami jako nakopnutej pes. Když vyšel, požádala jsem jej, jestli může jít se mnou na recepci. Už po cestě jsem mu řekla, o co jde. Sdělil mi, že peníze mi dal dobře, že jsem si je měla přepočítat, což je moje chyba, a měl pravdu. Já vím, že za chyby se platí. Ale přece to bylo hodně peněz, tak jsem se chtěla rozumně domluvit s inteligentním člověkem. Tak jsem mu řekla, že když jede přece na výlet, že snad ví, kolik má u sebe svých peněz a peněz vybraných od žáků?! Źe když já někam jedu, prohlídnu si, kolik mám  peněz, popřípadě je doplním. Odpověděl, že on to neví, peníze, že nosí po kapsách. Udělala jsem si svůj úsudek o pedagogickém pracovníku na postu ředitele. A to bylo vše. Protože jsem si každou službu nosila i drobnější peníze v hodnotě tisíc korun, abych nemusela čekat, až otevřou u nás restauraci, nebo posílat hosty na benzinovou čerpací stanici. Také, když jsem si chtěla koupit menší obnos valut. Tak jsem vytáhla svoji šrajtofli a svoji tisícikorunu jsem dala do tržby.

Druhý den ráno mi pokojské hlásily, že na určitých pokojích se pěkně chlastalo. V odpadkových koších flašky od vína a alkoholu. Tak jsem si řekla, za moje peníze dělal ten hajzl ředitel haura. Takže každý není stejný, ať je to obyčejný člověk, nebo i člověk s vysokoškolským vzděláním. Z každého vidina peněz může udělat darebáka jako v tomto případě.

Třeba si to i přečte a chytne se za čumák, ale spíš nechytne. Třeba se mu to zase někdy podaří a zadaří.