Nejspíše tato vzpomínka nebude ani veselá, ani zajímavá pro čtenáře, bude spíše pobná záznamu v deníku. Dnes je tomu rok, co můj muž odešel, proto jsem se rozhodla krátce zavzpomínat na jeho život, příchod do života mého a bohužel i jeho odcházení.
Seznámili jsme se v Bohumíně, kde byl můj muž u vojenské muziky. Pamatuji, jak jsem na něm tehdy obdivovala, že je samostatný od patnácti let, kdy nastoupil do vojenské školy. Později, když jsme spolu začali bydlet, jsem sice zjistila, že vojenská samostatnost obnáší především návyk mít v přesný čas teplé jídlo (jednu dobu došlo i na týdenní rozpisy a sladké ve čtvrtek jsme měli padesát let) ale co, i tak byly historky ze služby nezapomenutelné. Všechny ty příběhy o vězení za pozdní návrat z vycházky, nebo špatně ukryté cigarety na učebně byly tím, čeho se vnuci i děti nikdy dostatečně nemohli nabažit. I když každou historku slýchali s železnou pravidelností při každé příležitosti. Narozeniny, výročí, svátky a "dědovo" vyprávění.
Nutno říct, že můj muž byl velký cholerik, ovšem ten typ, kterého naštvání pravidelně přechází do hodiny. Takže jeho výstupy, k mužové nelibosti, nikdo nebral vážně. Také nutno dodat že i když děti (a vnuk, který s námi vyrůstal) byli často biti, vždy po zásluze, a nikdy na jejich tresty zle nevzpomínali.
Často přemýšlím, že náš "děda" vypravěčskou aktivitu přeháněl, protože faktem je, že od jeho úmrtí už nikdy nebyla žádná rodinná událost taková, jako dřív. Není to jen prázdnou židlí, ale všichni už byli zvyklí spíše poslouchat a dloubat se pod stolem, historku jak Tomášek jezdil po klouzačce nahý, takže mu holá prdelka neklouzala (oblíbená historka manželky dnes již dvojnásobného otce Tomáška) slyšeli už tento rok třikrát. Není doteď jisté, jestli někdo z rodiny jeho místo zastoupí, ale myslím, že to ani není možné.
Poslední roky svého života můj muž trávil u televize, kolik jsme se kolem toho hádali, jenže křeslo přitažené k televizi, ovladač na stolku a malá sklenička piva, to už prostě tak nějak byl náš "děda". Pamatuji jak vnuci chodili sledovat s dědečkem všemožné soutěže, ne proto, že by toužili po informacích, ale celou dobu se chichotali, jak se jejich děda rozčiluje a nadává. Všichni věděli, že to nemyslí vážně, i on rád přehrával a bavil nás.
Od mužova úmrtí jsem televizi nezapnula. Pravý důvod není ten, že mi kvůli jeho pořadům nikdy nepomohl na zahrádce. Pravý důvod je, že když byl po minulých vánocích převezen do nemocnice se zlomenou nohou, léta vysedávání u televize byla jednou z příčin, že ji už neopustil živý...
Můj muž nebyl žádný mladík, mohl si svoje odcházení dovolit, ale jsem přesvědčena, že kdyby nebylo věčného vysedávání v gauči, nebylo by ani fatálních následků po zlomenině. Ta se špatně hojila, poté se přidaly střevní potíže, zápal plic,další komplikace, po kterých můj muž definitivně odešel. nesnažil se nijak bojovat, jeho přáním (které celé rodině už dlouhá léta, za posměšků o hypochondrech, opakoval) byl rychlý odchod. Bylo těžké se dohodnout a celou věc přijmout, splnit mužovo přání, ale nakonec jsme se s nejbližší rodinou dohodli a našeho "dědu" jsme zbytečně trápit nenechali.
Poslední z přání mého muže bylo mít prostý pohřeb, strohý, civilní. Ačkoliv je velká část rodiny věřící a rezolutně odmítala plnit mužovo přání, které ze zaběhnutých tradic vybočovalo, rozhodli jsme se pro služby Pohřební služby Pegas, které bych touto cestou chtěla velmi poděkovat za uskutečnění důstojného rozloučení a celkový průběh pohřbu, kterého se (a muž v to jistě tajně doufal) zůčastnilo tolik muzikantů, s kterými sloužil, že bychom vše sami těžko zorganizovali.
A to je v krátkosti má rychlá vzpomínka a také první článek, který zde publikuji. Pokud se někdo do mého deníčku začte, budu ráda. Pokud ne, alespoň jsem si hezky zavzpomínala. A třeba si zavzpomínáte se mnou.
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych…
Zuzana Zajícová
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
Ukázkový úvodní text článku
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit,…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a…
Jedna z výhod vyššího věku je to, že přestáváte být hlavním…
Jo, to byly časy… byli jsme oba mladí, já i Karel. On měl už svou…
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem…
Když vzpomenu na své taneční v roce 1961 až 1962, vybaví se mi…
V době, ve které se odehrál tento příběh, byla v okolí mého…
Je dnes hodně nevlídně, a tak velmi ráda usedám k počítači, abych…
Jak začít na novém blogu, když jsem tady taky nová? Vzpomínky a…
Bydlení na venkově, byť za humny naší matičky Prahy, mělo svá…
„Na štíru s paragrafy“ byl za socialismu pravidelný sloupek v…
Mládí je úžasné období. Bylo mi právě 16 a půl roku a moc jsem se…
Ani nevím, jak tě nazvat. Vždyť jsem neměla pro tebe jméno. Bylo…
Život se se mnou vážně nemazlil. Bylo to dost hrozné od samého…
Už dávno všichni víme, že rosomák není pták. Olympik kdysi…
V posledních týdnech jsem byla několikrát postavena před otázku,…
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici,…
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých…
Za vlády jedné strany jsem měla s policajty jen samé neblahé…
„Čas strávený ve škole, byl pro mě čas ztracený a promrhaný. Byl…
Nejlepší velikonoce jsem kdysi prožívala v Mexiku. Neboť není…
Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za…
Naše maminka nám často vyprávěla, jak jako malá jezdívala do…
Ten rohový jednoposchoďový činžák s červenohnědou omítkou a…
Máj je memoár z mé prvotiny Láska podle Párala, která vyšla…
Na začátek článku se dávají co nejkrásnější fotky. Takovou nemám –…
Někdo klepe. Odkládám sklíčko s nachystanou a ještě…
Ukázkový úvodní text článku
Tyhle prázdniny si užiju. Tyhle prázdniny budou jiný. V …
Pardubice 1975. Husáka zvolili prezidentem a my maturujeme. V …
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %
