Ve srovnání s obdobím před dvaceti lety si čeští senioři dopřávají mnohem více hodnotných radostí jako jsou zahraniční dovolené, počítače, různé kurzy. Jak je to možné, když důchody nejsou nic moc a možností si v penzi přivydělat je minimum?

Statistici zkoumali, jaké jsou náklady a výdaje lidí vyššího věku. Jasné je následující: Drtivá většina seniorů, kteří si v penzi mohou dovolit aktivně žít, si něco naspořila už v době, kdy pracovala. Protože výdaje, které v penzi mají na bydlení a služby s tím spojené, jsou vysoké. Podle údajů Českého statistického úřadu ve třetí čtvrtině loňského roku činily výdaje na jednu osobu přes jedenáct tisíc dvě stě korun měsíčně, tím jsou míněny výdaje vynaložené na běžný provoz domácnosti. Penzisté na tom byli stejně jako lidé, kteří pracují. Potíž je v tom, že do údajů byly zprůměrovány příjmy lidí, kteří mají mnohdy vysoké platy, běžná penze podle České správy sociálního zabezpečení v té době činila v průměru přes jedenáct tisíc tři sta korun. Propočteno, zprůměrováno a nabízí se otázka: Z čeho tedy vlastně žije člověk v penzi, který je sám, bere něco málo přes jedenáct tisíc a jeho životní náklady činí kolem jedenácti tisíc? Ano, tak to totiž podle statistických údajů vypadá.

Na toto téma se zaměřil průzkum Expobank. Jeho tvůrci zjistili, že více než čtyřicet procent lidí ve věku nad padesát pět let je schopno měsíčně odkládat dva až pět tisíc korun na to, aby si pak v penzi mohli takzvaně užívat. Hodně se v tomto směru mění, lidé už nespoléhají jen na penzi, protože vědí, že i ve vyšším věku chtějí žít aktivně.

„Zjistili jsme, že lidé k blížící se penzi přistupují stále více zodpovědně a mají jasno v tom, že čas v ní chtějí trávit plnohodnotně,“ řekl Přemysl Valouch z Expobank. Podle průzkumu až dvě třetiny Čechů uvedly, že se do důchodu těší a že plánují v penzi žít aktivně. To znamená, nadále se věnovat koníčkům, cestovat a pokud jim to zdraví dovolí, hledat i příležitosti jak si přivydělávat.

Problém nastává v momentě, kdy člověk nemá žádné finanční rezervy a přijde o partnera. Pak je obtížné vůbec utáhnout domácnost, natož si odložit na nějaké to zpříjemnění života. Tady je zkušenost šestašedesátileté Hany z Ostravska:

„První roky v penzi byly skvělé. Žili jsme s mužem na chatě, ve městě jsme si nechali malý byt v osobním vlastnictví, takže jsme vše v pohodě ze dvou penzí utáhli. Z úspor jsme brali, když se třeba zkazila pračka nebo jsme si z nich dopřáli dvakrát dovolenou v Chorvatsku. Když manžel zemřel, moje penze stačí akorát tak na poplatky spojené s bydlením, autem a chatou. Nezbývá mi už na nic víc. Omezuju se v jídle, přemýšlím nad každým výdajem, dovolená je už pro mě nedosažitelná a úspory se ztenčily na minimum. Kdybych si to dovedla představit dříve, určitě bychom odkládali na penzi více peněz. Dříve jsem si to mohla dovolit, teď už je pozdě,“ říká.

Je z generace, kdy ještě příprava na penzi nebyla tak běžná. Nyní ji však čím dál více lidí bere zodpovědně. Zlom je věk kolem padesátky. To i těm hodně rozhazovačným a bezstarostným typům začíná docházet, že by naradi měnili svůj životní styl. „Moje babička mi v šedesáti připadala jako velmi stará paní, která už nic nepotřebuje, vlastně byla pořád doma,“ vypráví čtyřicetiletá Lucie.

Jenže moje máma je ve srovnání s babičkou v šedesáti kočka, která má plno zájmů. Chodí do italštiny, cvičí jógu, s přítelkyněmi jezdí na hory. Jenže to vše něco stojí. Došlo mi, že jestliže si na stáří nevytvořím nějakou větší rezervu, nebudu si moct dopřávat to, co nyní. A já bych rozhodně chtěla žít jako máma a ne jako babička,“ vysvětluje.

Třicet dva procent dotazovaných uvedlo v průzkumu, že si měsíčně odkládají peníze proto, aby mohli i po odchodu do penze aspoň občas cestovat do zahraničí. Další nejčastěji uváděné důvody: Možnost dál se vzdělávat a dopřát si v případě potřeby lepší zdravotní péči.

Je to jasná zpráva: S tím jak lidé odcházejí do penze ve stále lepší kondici, mají i vyšší nároky na to, jak v ní chtějí trávit život.