Dneska jsem se potřebovala v noci věnovat na počítači něčemu jinému, ale nedalo mi to. Musím se vrátit k mému poslednímu zaměstnání před důchodem.

Po revoluci jsem pracovala jen v soukromých firmách - a dá se říct, že to byla vždycky zabíračka. Když se poslední dovozová firma náklaďáků z Francie a Německa přestěhovala daleko od mého bydliště, musela jsem dát v padesáti výpověď s tím, že si přeci s obchodními znalostmi a s jazykem vždycky místo najdu. Věk - a to, že jsem ženská, mi vůbec nedošlo. Došlo to ale zaměstnavatelům. Tak jsem rok dělala všechno možné za pár babek. Až se náhodou vyskytlo místo na jednom ministerstvu v účtárně. Ta práce mě moc nebrala, ale co dělat. Zanedlouho se rozšiřovalo oddělení pro EU, kam mě s franštinou přijali.

A zase záběr. Používala se tam hlavně angličtina, se kterou jsem už několik let zápolila. Říďa byl starý cholerik, strachující se o svou pozici. Kolem se pohybovali starší páni ing., kteří měli stejnou starost jako šéf, takže s nějakou pomocí ohledně zapracování jsem nemohla počítat. Všechny průšvihy dopadaly na mou vystresovanou hlavu. Už jsem myslela, že to nevydržím, když se najednou začalo měnit osazení v naší dvoukanceláři. Na Předsednictví ČR bylo přijato několik mladých, chytrých lidí. Atmosféra se úplně změnila. Přišlo mládí vybavené znalostí jazyků, počítače i v oboru. V jejich chování byla úcta, přátelství a zastání. Práce neubylo. Ale byrokracii a nevraživost udusil  humor.

Moje vzpomínka není náhodná. Právě těmhle bezvadným lidem hrozilo velké nebezpečí. Do Bruselu lítají na jednání přesně v tu dobu, kdy letiště ovládli teroristé. Jeden bývalý kolega tam dokonce pracuje trvale. Naštěstí to vypadá podle informací z facebooku, že jsou v pořádku. Ale co ty ostatní, nic netušící civilní oběti? Lidé, kteří za politiku a šílenství fanatiků vůbec nemohou. 

Dost často lítám do USA za dcerou a ona s vnučkou sem. A právě nejvíc přestupujeme na letišti v Bruselu. Ani si to nemohu domyslet.

I když by měl jít život dál, zůstává tady strach z bezmocnosti.