Tak takto jsem pojmenovala ve své chovné stanici Drahokam Holešova své 3 pejsky ze svého čtvrtého vrhu. Těšila jsem se, že bude i nějaká psí holčička, ale bohužel jsem se jí nedočkala. Ale což, hlavně, že tihle kluci jsou zdraví, jsou krásní a snad budou dělat radost svým novým páníčkům. Zatím se na ty své páníčky může těšit jen Deamon a Dundee. Jeden z nich bude mít domov v Moravském Písku a druhý jej najde v Hradci Králové. Poslední z nich Disney zatím svoji novou rodinku stále hledá a na ni čeká.

Když přicházeli na svět, byly to takové malé bílé myšky. Vážili něco okolo 200 g, byli slepí a zcela závislí na své psí mámě, u které to jsou její první děti. Skvěle se jich ujala, bránila je před ostatními našimi psy, spávala s nimi v bedýnce, aby jim nebylo zima a také, aby jim dala své mlíčko, kdykoliv si o něj řeknou. A jestli to bylo mlíčko, nevím, spíš si myslím že jim dávala smetanu, nebot krásně nabírali na váze od prvního dne. Díky tomu jsou štěňátka opravdu zdravá  a hravá, ale také hodně hašteřivá. Co bych chtěla, že? Vždyt jsou to samí kluci a ti se musí prosadit...

V den, kdy píši tento článek, jsou ve stáří 40 dnů a během celého dne jsou s námi v místnostech zcela na volno. Brzy je čeká očkování a čipování, ale zvládla to bez reakcí všechna naše štěňátka, tak věřím tomu že na tom budou stejně i tato štěňátka. Chodí se k nám s nimi mazlit známí, rodina, a protože vnuk je ve školce, tak přijdou za nimi i děti ze školky, když půjdou na procházku. Ba dokonce chtějí přijet i někteří, kteří si od nás štěňátko již pořídili. Z některých minulých štěňátek jsou již šampioni, což chovateli dělá jméno jeho chovné stanici, a pokud některý z mých odchovanců vyhraje na výstavě, mám z toho vždy obrovskou radost.

Než však jdou do nových rodin, snažím se je naučit, aby nedělali loužičky, kde se jim zachce. Od jejich prvních krůčků dávám jednorázové podložky a je opravdu zajímavé, že vědí, na co to je, a loužičky udělají na tomto místě. Dokonce i porodnici mají polovinu prostoru deky a na druhé polovině je tato podložka a ráno je podložka mokrá, lidově řečeno jak hnůj, a deku mají krásně suchou. Sem tam se přesto stane, že se na ty podložky netrefí, ale není to tak časté, a tak si můžu dovolit je nechat celé dny na volno, jako jsou naši dospělí psi.

Mnozí by se mě jistě zeptali, jak se s nimi loučím. Z celého období jejich života jsou to pro mě ty nejsmutnější okamžiky. Odevzdávám je, jako bych odevzdávala své děti. Člověk je vymazlí, mnohému naučí, je za tím spousta času i odříkání, neboť, když jsou miminka, nemůžu si dovolit někam odjet, pokud bych neměla komu říci, aby se mně o ně po dobu mé nepřítomnosti postaral. Ano, mám slzy v očích a naději, že snad jsem jim vybrala ty nej páníčky a že se snad budou mít dobře a budou milováni. Ale i o tomto je chov. Baví mě chovat pejsky, je to můj život a snažím se tomu dát vše, co můžu - svůj čas, své znalosti a své zkušenosti. Už jako malé dítě jsem vyrůstala se štěňátky, která se rodila u nás doma, byt to byli jen voříšci. Ale i oni potřebují lidskou lásku a blízkost člověka.