Koketa, tedy pardon, Coco Chanell de Canterville, tak vznešeně se totiž doopravdy jmenovala, byla překrásná kobylka irského coba. Celá černá, jen s několika bílými znaky, dlouhými záclonkami nad obrovskými kopyty a s poněkud uličnickým pohledem pod bohatou hřívou.
Majiteli byla obdivovaná, milovaná i hýčkaná. A ona jim jejich lásku oddaně vracela. Neshazovala je, neuskakovala strachy před kdejakým pytlíkem, který hnal vítr, se začátečníky se nevracela o své vůli zpátky do stáje, jen aby dokázala, kdo je tady pánem. Zkrátka vzor koně, až na jedinou věc. Milovala nade vše svobodu, takže utíkala. A utíkala tak důkladně a z tak zajištěných míst, jako by byla přímým příbuzným Houdiniho. Ani výběh s elektrickým ohradníkem pro ni nebyl překážkou a tak ji velice často i sousedé pomáhali honit po všech koutech vesnice. Později na to šla sofistikovaněji. Nejen že nenápadně utíkala, ale ona se i nenápadně vracela. Jen vítězný svit v očích dával občas tušit, že i když se právě teď vzorně pase ve výběhu, ví své.
Poněkud vystresovaní majitelé se rozhodli pro rázný čin. Nechají kobylku připustit, snad se mateřstvím zklidní. Byl vybrán hřebec příslušné kvality, celkem bez problémů v sobě našli zalíbení a tak byla Koketa velice brzy březí.
Samozřejmě radost majitelů byla náramná a láskyplná péče se pokud možno ještě zvýšila. Uběhlo pár měsíců, jaro se přehouplo do léta, kobylka lehce tloustla a překypovala zdravím a energií. Proto to, co se stalo, přišlo jako blesk z čistého nebe.
Koketa byla zpočátku jen divná. Trochu nejistě našlapovala, zdálo se, že neví kudy do stáje, chvílemi to vypadalo, že neví kde je. Majitelé zpozorněli. Jejich miláček evidentně není ve své kůži. Ale zatím to nevypadalo dramaticky. Jenže – o dvě hodiny později už celí zoufalí volali veterináře. Kobylka se motala, třásly se jí nohy, zmateně popobíhala, bylo jasné, že pomoc odborníka je nezbytná.
Problém ovšem nastal, když ani zkušený veterinář nedokázal určit, co tomu koni vlastně je.
Kolika to nebyla, upouštěla své koblížky pravidelně a bez potíží, teplota byla správně koňská, dokonce se i snažila žrát. Navíc se zdálo, že ji ani v nejmenším nic nebolí. Doktor u ní stál v rozpacích a u konce se všemi nápady na diagnózu. Chtělo by to asi koňskou nemocnici, jenže transport v tomhle stavu nevypadal jako nejlepší nápad. A tak bylo rozhodnuto, že ještě pár hodin počkají, jak se to celé bude vyvíjet.
Rodina se změnila v jednočlenné hlídky, které si po hodině předávaly dozor nad jejich čtyřnohou beruškou a ostřížím zrakem hlídaly každé její nadechnutí.
A kupodivu již třetí hlídka hlásila jisté, byť nepatrné zlepšení.
V průběhu noci to šlo mnohem rychleji a tak ráno se kobylka probudila bez nejmenších známek nemoci, čilá, odpočinutá a v báječné náladě. Veterinář, který ji přišel zkontrolovat, znovu nic nechápal a použil pro její označení spoustu výraziva, o kterém ani nevěděl, že je umí. To nejslušnější bylo „ potvora jedna pošahaná.“
Záchvat – tedy tak se aspoň rozhodli, že to pojmenují – odezněl beze zbytku, bez následků a již se neopakoval.
A bylo by zůstalo záhadou navždy, co Coco vlastně bylo, kdyby majitele po pár dnech neodchytila poněkud rozzlobená sousedka.
„Vy dobře víte, že ty vaše koně mám ráda a tu černou obzvlášť,“ vysvětlovala rozhorleně, „ale jestli si je nebudete líp hlídat, tak už se doopravdy naštvu. Tuhle zase Koketa utekla, dostala se ke mně na zahrádku - pánbu ví, jak se jí to povedlo - a sežrala mi celou velkou marjánku. No co tak koukáte. Marihuanu. Do posledního lístečku! Musím vám říct, že tak sjetýho koně jsem ještě neviděla. Vždyť málem netrefila domů. Jenže mi řekněte, z čeho si tak asi teď já udělám mast na klouby?“
A jak to dopadlo? Koketa v pravý čas porodila zdravou koňskou holčičku, a když kopytemdáním slíbila, že se to už nebude opakovat, nehonila ji ani koňská sociálka. Jen plot pro jistotu majitelé nechali zpevnit. A sousedka? Ta dostala jako bolestné marjánkovou mast už hotovou.
Pošlete odkaz na tento článek
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Jeden večer blbnu, co mi síly dovolí, na pódiu, s elektrickou…
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí…
Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda…
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v…
Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata,…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
Pojedu sama k moři. Tu větu jsem převalovala v hlavě asi pět let.…
Tohle je intimní zpověď zralé ženy. Proto varuji všechny čtenáře,…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
… a jak za to ale nemůžu, protože mi příroda prostě velký…
Opakoval se rok 1997, Bohumín zase pod vodou. Meteorologové…
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na…
Ukázkový úvodní text článku
Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v…
Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku…
Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva,…
Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela,…
„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo…
My, co jsme dospěli do věku, kdy nás začnou zrádně opouštět i…
Dnešek začal skutečně lahůdkově. V práci nás sedí šest - tři a tři…
Jsem poměrně spokojený dědek. Nad politikou jsem už zlomil hůl, do…
Jak se začínají v médiích pomaloučku polehoučku objevovat zprávy o…
Budeme mít klid, o nic se nemusíme starat, stejně by po nás jednou…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Příprava na Vánoce v naší rodině začíná koncem října. Obě snachy…
Bolelo to hodně a nakonec se ukázalo, že zákrok v ústní dutině…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Zatímco moje sestra žije aktivním životem pražského seniora,…
Den jako každý druhý s výhledem na krátkou práci v kanceláři,…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Každý máme nastavené možnosti a hranice, přes které už nejede vlak…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Řízením osudu jsem se ocitla v této životní etapě ve…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Vlastně to tenkrát před dávnými léty nebylo nic extra a on…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %