Při odchodu ze školky si Alenka vzala dlouhé kalhoty, přestože (nebo protože?) jsem jí nabízel krásné tmavě růžové kraťasy. Venku bylo totiž docela vedro. Pak jsme jeli do sportovního areálu ve Vesci. Tam se konají lyžařské soutěže, ale t,o jak tušíte, bývá jen v zimě, a teď je červen.

Na velké cílové ploše je asfaltový, 600 metrů dlouhý ovál. A právě se chystají nějaké dětské závody. Jeden okruh – 600 metrů. Alenka chce taky běžet. Vysvětluju, že to je hodně dlouhý závod a že všechny děti jsou starší. Totiž, jsou o hodně starší…

Leč Alenka trvá na svém. Upozorňuju, že kdyby běžela, že by byla asi poslední a že ji budou bolet nohy a nesměla by vzdát. Ani to ji neodradilo. Abych nezapomněl, Alence je čtyři a půl a už jste se s ní tady setkali (v článku Děda ve školce).

Takže co? Já vím, že to bude bolet a že bude poslední, ale chce závodit… Rychle se měním z dědečka na trenéra. Trenér nikdy neřekne: Nechoď, co tě to napadlo, tohle je pro velký, budeš poslední, budou tě bolet nohy, budeš brečet a kdesi cosi. Trenér říká: „Neutíkej hned po startu co nejvíc, nechtěj být od začátku první. Je to dlouhé, musíš si šetřit síly. A asi budeš poslední, protože ostatní děti jsou starší než ty. Ale i když poběžíš poslední, nesmíš přestat. Nepřestávej běžet. Důležité je nevzdat se a doběhnout až do konce…“ Prostě realistické rady. A nyní konečně i ty růžové kraťasy.

A už vyběhli! Alenka hned od počátku poslední. „Klidně běž dál, to nevadí, nepřestávej běžet,“ volám za ní. Pak se rychle přesunuji na druhou stranu oválu čili do poloviny. Za chvíli tu jsou. Alenka samozřejmě poslední, i když ne „o parník“, jak pohoršeně říkají běžci. Trápí se dost, ale pořád běží. Klušu chvíli s ní a povzbuzuju, radím, pomáhám. Hezká tvářička se zkrabatila úsilím. Blonďaté vlásky tančí kolem hlavy. Ruce opatřené zaťatými pěstičkami se mocně rozhánějí na všechny strany. Chudák, už asi trpí, ale běžet nepřestává.

Sto metrů před cílem se odpojuji a křičím za ní: „Pořád běž dál. Je to výborný. Alenka – do toho!“ A davové „Alenka – do toho!“ se náhle ozývá z prostoru cíle. To pořadatelé (dokonce na mikrofon) a kolemstojící začali povzbuzovat. A Alenka běží, frčí, dokonce zrychlila a vidím snad na její tvářičce úsměv? Probíhá cílem (sláva, nezastavila se těsně před čárou, jak to někdy malé děti dělají). Velký aplaus rodičů i těch, kteří ji právě porazili. Pak – zvláštní cena. Škoda, že nemám mobil s foťákem! (Ale jednu fotku jsem sehnal a přidávám…)

Když chci po chvíli jít domů, Alence se nechce. Chtěla by ještě závodit. Příště sem zas přijdeme, slibuju a opravdu bych si přál vidět ji ještě jednou, co jednou, stokrát, jak soupeří s ostatními a přitom sama se sebou. Určitě někdy uspěje lépe. Ale myslíte snad, že dnes vůbec nevyhrála?