Příběh první: „No vidíte, už to vidím!“

„Dobrý den. Děkuji vám, posaďte se. Dnes máme hodně práce. Ani zkoušet nebudu. Jen zapíšu do třídnice a jdeme na to. Nenechal jsem tu posledně brýle?“
„Posledně jsme byli na exkurzi.“

„Tak se bez nich musíme obejít. Kdo chybí? Co to tady čtu?  Slečna Stalinová?  Je to možné, takové jméno?  Dneska, v kapitalismu?“
„Já se jmenuju Slaninová.“

„Tak se tak klidně jmenujte. S Vámi já ale nemluvím. Já potřebuji slečnu, která tu není“.
„To mám být ale já!“

 „Buďte si tu, ovšem v třídnici máte zřejmě čárku, že tu nejste. Kdo tu má brýle?  Pane Vlku, půjčíte mi je na chvilku? Já se musím podívat do třídnice, jestli tam slečna Slaninová je nebo není“.
„Já nejsem Vlk, já jsem Vlček.“

„Aha, promiňte. Já si Vás pořád pletu s jiným Vlkem. Tak půjčíte mi je?“
„Ano, pane profesore. Ale jsou špinavý.“

„Já Vám je čistit nebudu. Nemáme čas. Poneste to sem.“
„A trochu se viklá jedna nožička.“

„Dobrá, dobrá, necháme jí viklat, ukažte….Člověče, vždyť vy máte brýle na dálku! Poradíte mi, jak s nimi mám přečíst zápis v třídní knize?  Cóó?  Předveďte mi to!  Podívejte se mi, jestli je tam nahoře slečna Slaninová bez  čárky anebo s čárkou - že chybí ! S brýlemi pochopitelně, nasaďte si je!“
„ Já to taky nepřečtu.“

„No, to jsem přesně čekal! Tak, proč mi je sem nosíte?“
„Vy jste je přece chtěl!“

„Aha,  to máte pravdu, promiňte. Děkuji Vám aspoň za snahu, můžete si je zase odnést, pane Vlku, jsou nepoužitelné.“
„Děkuju.“

„Copak potřebujete, pane Zikeši?“
„Nic, já jsem Vám přinesl ty brýle. Já mám na blízko.“

„Výborně, to jste hodný! No vidíte, už to vidím. Tak, slečno Slaninová, definitivně se tedy dohodneme, že už tu jste a další čárku Vám nedělám. Ano?
„Ano, já jsem tu ale byla už i minulou hodinu!“

„To jsem tu ovšem zase nebyl já!  Když chcete škrtnout čárku z minulé hodiny, tak se musíte vždy obrátit na toho, kdo tu byl a ne na toho, kdo tu nebyl!  Přede mnou tu zřejmě byla nějaká češtinářka, v třídnici je zapsán předmět ČJL.Tak se o přestávce přijďte podívat, která to byla, já její podpis nerozluštím. Je to jasné? Můžeme se už konečně pustit do práce, slečno?“
„Ano, pane profesore.“

„Děkuji Vám, slečno. Hodně jsme se zdrželi….. Pane, Vlku, buďte tak hodný, mrkněte se mi ještě na hodinky!“

Příběh druhý: SRPŠ - schůzka s rodiči aneb Dubeníčková není Zelenková

Dobrý večer, dámy a pánové, vážení rodiče.

Já se Vám nejprve připomenu. Jsem Libor Farský a Vaše děti učím i letos v předmětu „pozemní stavitelství“, první polovinu z nich pak, (podle abecedy), ještě v předmětu“ konstrukční cvičení“. Tedy od Aleše po Moravu.  Nedávno jsem v této třídě musel převzít také třídnictví, kolegyni prof. Dubeníčkové se totiž přihodilo to, že je ve vysokém stupni těhotenství, a tudíž je v současnosti pro potřeby školy nepoužitelná. Já doufám, že spolu budeme dobře vycházet. A to včetně Vašich potomků…..Prosím, pane?

Že Vám neříkala nic o svém těhotenství?  Proč by se Vám s takovými věcmi měla svěřovat?  Možná nejste sám, koho tím překvapila. Jistěže se jmenovala jinak, než se provdala. To se stává dost často….Cože?  Já si nemohu pamatovat, kdy se vdávala. Podívejte se, na tomto ústavu jsou desítky žen. Učitelky, uklízečky, administrativní síly a paní školníková. Ty všechny každou chvíli z nejrůznějších důvodů mění svá příjmení. Na příklad, když se provdají, po prvním rozvodu se vrátí ke svému rodnému jménu, pak se znovu provdají atd. atd. Nás ostatní tím, pochopitelně, matou. To jenom Vy se jmenujete pořád stejně, pane Aleši. Vy nejste pan Aleš?  Tak promiňte, s někým jsem si Vás spletl. Ale to přece vůbec není podstatné. Já si vás všechny nemohu pamatovat. Umíte si vůbec představit, kolik mají naši žáci rodičů? Z hlavy Vám to neřeknu ani já, poněvadž nevím, kolik jich letos bylo letos přijato do prvních ročníků.

No ano, kolegyně Zelenková je tu také, učí deskriptivu. Ani u ní  nevím, kdy se vdávala , já už ji znám takovouhle. Promiňte, prosím, rád bych pokračoval. Musím pak oběhnout ještě další třídy, tak aby mi rodiče neutekli. Takže přejděme teď k prospěchu vašich ratolestí.

Cože?  Copak nejsem ve třídě S3A? Říkáte, že jste S4B? Víte to jistě? To bych tu pak nebyl správně. Což asi bude pravda, jak tak na vás koukám. V tom případě je vaše třídní profesorka kolegyně Zelenková. Takže by tu teď měla být místo mne. Ta ale těhotná není, pokud vím. Aspoň na poradě ani v drbech se o tom zatím nemluvilo. To ji asi někde zdrželi jiní rodiče.

To jste měli říct hned, že mě neznáte a že vaše děti neučím. Nevadí, nevadí, nic se neděje. Tak na shledanou, dámy a pánové, omlouvám se vám. Přeji vám úspěšný školní rok a úspěch u maturit. Třeba se ještě někdy setkáme na vašich dalších dětech. Tak na shledanou a chvíli vydržte. Paní kolegyně Červenková, jistě brzy přijde.

Má otázka pro čtenáře

Souhlasíte se mnou, že žádný učitel není dokonalý? Pokud ano, mohl být i J.A.Komenský roztržitý? A dokázal to v tom případě s humorem i žákům přiznat? (V rámci "Školy hrou").

Poznámka pod čarou.
Pokud někoho problematika školství také zajímá, dovolím si vás upozornit na své další články na toto téma, které najdete na mém profilu pod názvy „Vtipnější vyhrává“(také o roztržitosti)„O studentské recesi“, „Učitel v nesnázích“ a různé jiné, třeba o maturitních plesech anebo o MDŽ ve školách.