Bylo páteční odpoledne. Dcera se chystala na výlet s přáteli někam na chatu, syn si pozval partu kamarádů s počítači, že budou hrát nějaké hry a já se těšila, že pojedu na chatu ke svému bratrovi. Je tam prý country hudba v místní hospůdce a tak si prý moc hezky užijeme. Mám moc ráda i jeho ženu. Svoji švagrovou. Ostatně, jak by ne. Dala jsem je oba dohromady. Ale to by bylo na samostatnou povídku. A to až někdy příště. Těšila jsem se také proto, že to bude snad první víkend, který strávním bez dětí,  jsou již dosti velké. A ony se těšily jistě také. Konečně budu sama za sebe a nebudu se muset ohlížet na děti a hlavně je neustále kontrolovat.

Chystání bylo doma v plném proudu. Dcerka vyhazovala oblečení ze skříně a marně se snažila vše nacpat do malého batůžku. Do synova pokoje se již začali scházet jeho kamarádi a s velkým humbukem zapojovali své PC přístroje. Jejich radost a těšení se bylo opravdu obrovské.

A já plna radosti a snad i hrdosti z jejich spokojenosti jsem se zavřela v koupelně a chystala se na svoji koupel. Ještě si dám koupelovou sůl a nesmím šetřit ani pěnou, jen ať si to hezky užiju. Bylo to tak sladké, všechna ta spokojenost a těšení se. Moc a moc sladké, sladké, sladké...

Cítila jsem jak padám mezi vanu a pračku a stále jen sladké…  A PAK JIŽ NIC. Vůbec nic. Jenom sladká tma… a pocit odevzdaného štěstí. Jako bych měla již vše splněno, jako bych již vše potřebné udělala a již jenom sladký konec. Bylo mi najedou všechno úplně jedno.

Vznášela jsem se někde u stropu a viděla jsem, jak ležím na zemi v kuchyni, děti sedí u kuchyňského stolu a koukají se vyděšeně, vedle mne stojí maminka a křičí. Nade mnou stojí nějací dva pánové v bílých pláštích. Vše je zahaleno jakousi bílou mlhou a nade mnou se otevírá nádherná bílá, sladká cesta, která končí nějakou růžovou branou.  Byla to opravdu neodolatelná cesta. Moc a moc jsem se chtěla na ní vydat. Těšila jsem se až vykročím. A již …. Ale co to? To nééé…. Ale jo jo, jsem motýlek a létám si nad loukou plnou barevných kytiček někde v Provance. Netuším, proč právě tam. Ale ten nádherný vzdoušek a ta opojná vůně květů.

Co to? No co je toto? Dejte mi pokoj, já tady mám ještě plno práce a hlavně plno květů.

Stále do mne strkal a pořád a pořád nedal pokoj – nějaký pán v bílém plášti, až jsem se musela probudit, tedy opravdu velice, velice nerada. Nade mnou stáli nějací lidé a moc mile se usmívali. Trdili něco o tom, že jsou moje děti? Děti? Jaké děti já přeci nemám žádné děti já jsem motýlek, který má ještě plno práce na své nádherné louce plné vábivých květů.

V nemocnici jsem si pobyla asi měsíc a potom mne pustili domů. Ale co to je domů? Kde to jsem? Vůbec to tady nepoznávám. Copak se asi skrývá v této zásuvce? A copak je v této? Seznamovala jsem se svým domovem. Tak jo jo, tak to také budu brát jako své doma, když jinak nedají a když to musí být. A prý, že mám dvě děti, které jsou nyní ve škole. Chodily tenkárt ještě do zákadky. Tak jim alespoň upeču bábovku. No jo ale jak se to dělá? No snad někde najdu nějaký návod. Aha – tady je kniha, kde je vše napsáno a hezky popsáno. Tak šup do toho a půl je hotovo. No jo ale vysypeme bábovkou formu? Ale kde je? No, nic tak vysypeme pekáč a nalejeme to do něj. Tak a je to v troubě. Již je hotová, ještě trochu pocukrovat a mohou přijít děti ze školy. Opravdu pyšně jsem jim předložila svůj výtvor. 

Dcera ale povídá, ale maminko, proč jsi nepoužila formu na bábovku? Vždyť jsme jí spolu nedávno kupovaly? A je přeci tady v téhle skřínce. Opravdu moc a moc jsem se styděla, že jsem tohle nevěděla- nebo spíše zapomněla. Od této chvíle budu cvičit svoji paměť.  Je to s ní jako se šňůrou korálků, akorát, že sem tam nějaký vypadne. Nebo spíše jako bezzubá velryba.

Teprve po nějakém čase mi maminka ozřejmila, co to křičela. Křičela prý na pány v bílých pláštích, kteří chtěli ukončit mé oživování, ať nepřestávají, že by tady zůstali dva sirotkové. A dcera mi barvitě líčila, jak mne hledala po bytě, aby se se mnou rozloučila před svým odjezdem. Nikde mne nemohla najít. Jenom dveře do koupelny byly zavřené zevnitř. Zavolala tedy na pomoc babičku a ta rozjela záchrannou akci. Zachránily mi tím obě život.

Po nějaké době jsem dala překontrolovat všechny karmy i plynová kamna v bytě a hlavně vyvložkovat komín v koupelně, abych předešla další nehodě, která by se nedej bože mohla přihodit některému mému dítěti.