Čučel jsem jednoho večera opět na monitor a četl písmenka od jedné neznámé, která byla tak statečná a odepsala na mou adresu, kterou dostala mailem od seznamovací kanceláře, která dnes už neexistuje. Ženuška byla o trošinku mladší než já, dokonce byla i výškově taková, že jsem nemusel moc ohýbat při pohledu na ní hlavu dolů, a dokonce, a to se mi jevilo jako zázrak, byla prý nesportující.

Začal jsem horečně bušit do klábosnice a zaslal info, že na lepší popovídání upřednostňuji prográmek Skype, neb je rychlejší, sdílnější, dá se přes něj plkat do aleluja a dokonce i web kamerkou se dá na sebe jukat, takže by hned viděla v reálu, kdo jsem a jak můj ksichtík vypadá.

Petra, jak se dotyčná tajuplná dáma jmenovala, měla tenhle prográmek v kompu nainstalovaný taky, a tak nám nebránilo nic k tomu, abychom ten prográmek, co se Skype nazývá, vzájemně oba využili.

Psali jsme si ne minuty, ale hodiny. Byl prosinec, zima vládla venku světu a tak nějak se mi ani nechtělo chodit po Praze. Teplo je teplo. Prahu jsem měl prošlápnutou dost dobře, ale tak nějak jen centrum. Dál ne. Někam se vláčet sám potmě mně nebavilo. Takže z domova z teplíčka, huntující si oči z obrazovky, jsme prokecali fakt hodiny.

Kdo jsme, koho bychom chtěli najít, a na vše, co jsme si psali, by se dalo říci… Shoda, shoda, shoda.

No, a pak už byl krůček od toho si vyměnit i fotečky. Měl jsem nějaké v počítači, ona též, tak jsme si je vyměnili. Stahoval se soubor, stahoval, procenta přibývala a já byl zvědav, kdo že to na mě udělá kuk. Soubor přijat. Ha. A teď se ukáže. Ukázalo se. Z fotky na mě se culil moc příjemně sympatický kukuč. Blondýnka s modrýma očkama, hlavu na stranu a jako by říkala pohledem, chceš mě? Blik, škyt… Skype hlásilo další soubor přijmout. Přijato. Zase načítání a další foto. Postavička ham, ham, výška fakt taková jak psala, Petra nepila, nekouřila, tanec milovala, humor taky, zázrak. A to, že byla z Prahy a z centra, tak to byl už doslova boží zázrak. Moje fotka taky dorazila k ní do kompu a jen jsem se modlil, aby jí nepraskl z toho monitor. Nepraskl, protože odpověděla.

„Dobrý, sympatický. Zapneme webku?“

Nevěděl jsem, co napsat. Vlastně jo. Moment, napsal jsem, a popadl mě ženský amok. Na stará kolena jsem fakt šílel, jak nějaká 18náctka. Letěl jsem do koupelny, ošmrdlal si tlamu holicím strojkem, aby mě přes ty štětiny bylo rozeznat, hřeben jsem honil po vlasech sem a tam a nevěděl, kam si dát 3 568 vlas přes 694 vlas, a málem, blbec, jsem se i navoněl.

Přiletěl jsem k počítači a tam už tututu, kvik kvik, halooo, tady Petra, přijmi video hovor. Sedl jsem si vzpřímeně, až mě křuplo v zádech, a děj se vůle boží.

Přijato. Načítal jsem, načítal, systém též načítal, obraz se rozzářil a tam se culila ona. Petra. Fakt foto nelhalo. Culila se stejně jako na fotu, a já se dokonce v rohu toho obrazu viděl. Málem jsem se sebe lekl.

„Ahoj Péti, jak je?“

„Ahoj Romčo, dobrý a ty?“

Co jsem měl říci, že mám z toho prdel staženou, sucho v krku a nevím, co mám říci? Tak jsem jen odpověděl krátce.

„Dobrý už. Už si povídáme. Funguje to.“

Kecali jsme dlouho a domluvili se, že se sejdeme ve dnech volna někde na horké čokoládě v centru Prahy, a když bude nálada, tak se i projdeme.

Den se dnem se míjel a blížil se konec týdne. Slovo dalo slovo, takže jsme se domluvili na místě setkání. A hádejte lidičky kde. No jistě. Pod ocasem, kde jinde. Už se mi po tom koni s ocasem stýskalo.

Byla 14 hodina a já podupávající mezi hloučkem žvatlajících lidí, kteří mluvili a štěbetali cizinecky, jsem ve všech směrech očkama mapoval, kdy se ta Skypová neznámá známá Petra objeví.

„Tak mě tu máš,“ ozvalo se za mými zády v okamžiku, kdy jsem začal mávat rukou na jednu dámu v dáli přede mnou, která mě Petru tak nějak připomněla. Pomalu jsem se otočil a viděl ten známý netový šibalský úsměv.

„Ty na někoho máváš?“ Podivila se Petra s otázkou v očích.

„Né, ale tak jsem ti, holka, dostal z té zimy nějakou křeč do ruky, víš? To ta zima ukrutná, nějak nám to přituhuje,“ a vzorově ještě tak nějak s tou rukou zaklepal, jakoby protřes ruky. Něco mezi máváním a poslední smrtelnou křečí. Ukecal jsem to. 

„Tak kam půjdeme?“

„Nevím, máš návrh?“

Bylo takové pošmourné počasíčko, centrum plné cizáků i domorodců, neb nastalo předvánoční šílenství v nákupech, a mě prostě ne a ne napadnout myšlenka, kam s ní. No, napadla, ale na to by bylo asi brzo. Nebylo.

„A co si něco koupit na mls a zajet k Tobě domů. V tomhle se nedá nikam jít. Co Ty na to,“ vyhrkla ze sebe Petra.

„Jako ke mně?“ Optal jsem se nevěřícně.

„No k tobě domů, vidíš problém? Já ne.“ Teda, já jí žral doslova.

Kruciš. Pořád si to tak nějak představuji s nějakou doma, v klidu, bez hotentótů turistových v okolí u stolu kolem, a když to přijde, jsem s toho jelen Větrník.

„No tak jo, ale já mám doma…“ Sakra co mám doma? Místnost a kuchyň, ale co v ní… Nádobí, konvice, jejda já baštím pořád po restauracích a KFC a ani nevím, co mám doma?

„Nevadí, koupíme pití, jídlo a bude to.“ Kruci to je fofr, pomyslel jsem si. To bude jízda, Romčo, abys to, kluku jeden, přežil, řekl jsem si v duchu. Na Chodově jsme nakoupili zákusky a Petra slavnostně vstoupila do mého, no pronajatého, bytu.

Ideální bylo, že jsem tam byl pánem já, a kuchyň byla vybavena.

„No vidíš, myslela jsem, že jsi na tom hůř. Tak šup, kde máš konvici, uděláme si kavčo, a zatím dej na talíř ty dorty.“

Stalo se. Pořád jsem z ní byl vyjevený. Tak to je snad sen, ne? Jiříkovo vidění proti tomu hadr. Sen noci svatojánské. Nebyl. Byla to jen čistá realita. Seděli jsme na posteli opřeni o zeď, tlačili jsme poživatinu do sebe a mezi mlaskáním jsme se i bavili tak říkajíc o všem, co nás baví, odkud jsme atd.

Petra byla rozvedena, měla dcerku, žili spolu u rodičů v baráku, má svou práci ráda, a hledá k sobě chlapa, co se jí nebude cpát do bytu, ale tak nějak aby si spolu užívali vše v životě v dobrém i zlém a čas ukáže, co dál. Doslova můj scénář. Do té doby, než jsme se dostali na téma koníčky a zájmy. Tam jsme narazili na jisté blokace.

„Hmmm, mlask. A jezdíš na kole?“ domlaskala Péťa a hodila po mně tuhle pro mě šílenou otázku na tělo.

„Jo holka, kdysi, tak do 16 let, pak už jsem si čuchl k benzinu a bylo po kolu.“

„No já taky nejezdím, ale občas si vyjedu s partou a těch 30-50 km si dáme.“ Málem jsem se udusil dortem a hned jsem se pocintal. Jak tohle mě krásně jde…

„Cože? Kolik? Já bych umřel po 10 kilometrech.“

„Ale neumřel. My jezdíme takhle každý víkend a je to paráda. Teda když je hezky.“

Nípal jsem se vidličkou v zákusku a viděl jsem v něm v duchu obraz toho, jak mám přivařenou prdel k sedlu, jsem zapíchlej někde ve stráni i s kolem do stromu, kolem auto s majáčky, vrtulník nad hlavou a Nova si mě točí jako šot do večerních zpráv. Další pohroma následovala. Bydlení.

"To tu chceš jako trvale takhle?“ Máchla rukou kolem sebe a fíííí, kus šlehačky přistál na stole. Hezký zásah. Začali jsme se tomu doslova telit jak malí.

„Ne, to jen na záchyt, odpich a hurá do vlastního. Teď přes tu zimu něco někde hledat, nechám to na jaro.“

„A co Ty, jak Ty si žiješ? Neboj, cpát se Ti do kvartýru rozhodně já nehodlám,“ zvídavě jsem nahodil udičku tak, ať se ukáže také.

„Já? Tak nějak spokojeně žiju u našich. Ale chci najít někoho, ke komu se nastěhuji. Ale rozhodně ne do paneláku. Představa 4 stěn, sousedi za nimi, vše je slyšet, ble, jedině baráček.“

„Tý brďo, ale tohle asi u mě nehrozí, Péti.“

„Já vím, ale prima kamarádi můžeme být, ne?“

„No to rozhodně jo,“ podotkl jsem a na důkaz toho jsme si cinkli colou. Jak jinak.

Petra nakonec přechrněla u mě. Celou noc byla hezky rozvalená po celé posteli, vedle ní na zemi jsem se válel já a mně se na té rovné podlaze docela dobře i chrupalo. Budu to asi muset s ní aplikovat častěji.

S Petrou jsme od té doby byli něco, něco, jak bych to nazval, něco jako dvě vrby. Když měla problém… Pip pip Skype a už jsme to rozebírali. Když já měl problém nebo chtěl radu, pip pip a prala do mě rady taky. Ona řekla svůj ženský názor na vše, já zase chlapský, a, vězte, budete se asi divit, ono to fakt i občas fungovalo.

Je to úžasná věc a pocit vědět to, že tam někde je někdo, komu se můžete doslova vykecat absolutně ze všeho, co máte na srdci. S problémy, starostmi, názory, nápady, ale i s blbůstkama, co nás občas napadnou. Bez zbytečných obav, jak se na to bude tvářit, co si pomyslí, atd. Snad zůstaneme i nadále takoví kamarádi, jako jsme doposud.

Díky, Petruš že jsme se poznali, že jsme bezva kamarádi, zkrátka že jsi taková jaká jsi.

P.S.: Máte také takového kamaráda , či kamarádku, s kterou si naprosto rozumíte, můžete se svěřit bez obav zneužití či pomluv? Takovou svou Vávrovu vrbu?