Tak jsme s kamarádem Lukym využili nádherného "babího" léta a udělali jsme si výlet motoráčkem na Moldavu do hor. Já jsem se musela rozmyslet, zda vezmu sebou hárající fenku Meginku, nebo ji ponechám její "chůvičce" Vlastičce, no nakonec zvítězilo potěšení, které mám z její přítomnosti a z toho, že se vyběhá na čerstvém horském vzduchu a její energii po pejscích vloží do štrapáce.

Cesta vláčkem po Krušnohorské dráze, po železniční cestě dokončené už v roce 1884, toť romantiku přímo nabízí.Jedeme historickým motoráčkem  po trati, která je kulturní památkou České republiky, budeme šplahat po svazích, na hladinu horského potoka bueme shlížet z výše 34m. Je to dobrodružná a poetická  jízda malebnou krajinou. Na Moldavě jsme jak v jiném světě. Překrásné louky, lesy, úchvatné výhledy. Na moldavském nádražíčku v roce 1938 působil jako výpravčí spisovatel Adolf Branald. Napsal o tom knížku Valčík z Lohengrina /to jsem si přečetla v magazíně Brána pro návštěvníky Ústeckého kraje/.

Hory, les s kamarádem milujeme, a zajímavá je i cesta motoráčkem, byť jsme tentokrát nejeli brzy ráno, přece jen na horách už bývá chladno po ránu. Motoráček se brzy cestou naplnil tak, že mnozí museli stát. To vůbec nevadilo výletníkům z Německa, kteří dokonce popíjeli alkohol. Při pohledu na boty dam nám bylo jasné, že ti po turistice netouží.

Meginka byla ve vlaku zlatá, poslušně seděla u nohou, ale všichni jsme byli rádi, když jsme dojeli a vystoupili. Na Moldavě máme už svá místečka, kde je nádherně jak v pohádce, cesta pěšinkami, lemovaná nádhernými smrky, kde se člověk cítí jak v pohádce. Máme tam i "kouzelný" strom.

Je to i můj sen, mít malou chatičku na horách, kam to není daleko, kde by si člověk jednou užil důchodu.

Fotili jsme u našeho kouzelného stromu, v mechu a kapradí. Za jedním snímkem jsem se vydala mechem, ale ouha, zapadla jsem do vody a rázem jsem měla koupaliště v botách. A tak se na chvíli ze mne stala Popelka a v potůčku jsem vymáchala ponožky... A bohužel jsem do promáčených bot musela naboso, z mých kalhot se rázem staly kalhoty "Havlovy", protože jsem je musela ohrnout, byly mokré a špinavé. To mi ale nezabránilo, užívat si dál pobytu na horách a plným douškem dýchat čerstvý, horský vzdoušek.

Nazpět vlak už plný nebyl, řada turistů asi chodí na další zastávky pěšky. Meginka sice lákala svým hárajícím odérem pejsky, ale vše bylo ok.

Při mé poslední cestě na Moldavu nás dokonce doprovázely trampové, zpívali a hráli.

Vždy si vzpomenu ne cestu, kterou jsem prožila s mou maminkou a fenkou Baruškou. Tenkrát nám nepřálo počasí a bohužel jsme nešly ani tím správným směrem. Přesto jsem tomu ráda, že jsem tam s mamkou byla a prožily jsme tak zajímavou cestu vláčkem, který mne vždy pohladí po duši třeba jen tím, jak na cestu houká. Snad tak zdraví maminku s Baruškou v království nebeském...

Všem doporučuji si na Moldavu vyjet, jediné, co kazí dojem je nádraží, které by potřebovalo rekonstrukci, snad i k tomu brzy dojde.

Více myslím za výlet hovoří snímky z cesty Eva, Luky & Meginka.