Nedávno jsem v práci intuitivně koukla na hodinky. Trefa. Rafičky mi jasně sdělily, že je čas sbalit papíry, šanony uklidit na místo, klikem myši dát „pecku“ (počítač, PC) sbohem a valit rychle na vlak. „Je pěkně, na zahradě se bude na houpačce ještě prima číst knížka“, přesvědčovala jsem se.

Hbitě jsem popadla svou objemnější kabelku spolu s úsporně naskládaným nákupem nikoliv v igelitce, nýbrž v látkové tašce, a jako střela letěla na vlak. Sbíhala jsem schody a po očku závodila s výtahem, který právě sjížděl v útrobách spirálovitého otevřeného schodiště. No, motor je motor, ta krabice s lidmi vyhrála. Na vrátnici jsem si projela kartu a s přáním hezkého dne si familierně odzdravila s panem vrátným. Točícími rozhrkanými dveřmi jsem opustila budovu.

Cestu na nádraží mám jednoduchou, stačí proklouznout obchodním centrem (ócéčkem) do metra, projet 3 stanice a jsem u vlaku. Jenomže to obchodní centrum, to je potíž. Jen vstoupíte do automatických posuvných dveří, jste nuceni zaměstnat své čichové receptory, které bezchybně analyzují skvělé vůně, ať už jde o pekařské mňamky, parfémy, vůně květin z maličkého květinářství anebo čerstvě umletou kávu. Tohle může vydržet jen silný asketa. A tak bez omluvy samé sobě se rozhoduji vlak už nestíhat, vždyť pojede další.

„Jen v rychlosti mrknu!“, masíruji se, „…co kdyby přece jen měli něco super – zlevněného – potřebněnepotřebného?“, a v momentě stojím u stojanu s bižutérií a přebírám zavěšené obaly s náušnicemi. Dva druhy náušnic se mi líbily. Přistoupila jsem k velkému zrcadlu na straně obchůdku. Aby se mi pohodlně zkoušelo, odložila jsem nákup i s kabelkou ke spodnímu okraji zrcadla na zem a v tu ránu jsem nemyslela na nic jiného, než který s vybraných párů náušnic si koupím. Ale k mému velkému zklamání mi ani jedny náušnice neseděly, což mi potvrdila i prodavačka, která mi přišla na pomoc, a nabídla mi ještě podobné vzory náušnic u kasy, což znamenalo jít od zrcadla přes krám na druhou stranu. Tam mi také nepadly žádné do oka, a tak jsem smutně, avšak s příjemnou lehkostí odkráčela do vedlejšího oddělení s obuví. Na mé tašky jsem vůbec nemyslela.

Prošla jsem si všechny regály, vešla jsem do oddělení dárků, poté oděvních doplňků. Myslím, že jsem bloumala přes 3/4 hodinky, když mne v oddělení parfumérie zaujala jedna vůně. Chtěla jsem šáhnout pro peněženku, nebylo však kam. Začala jsem jankovitě hledat peněženku a svou pošťáckou kabelku. V úšklebku jsem pronesla: „Kůrňa, šak já ju nemám?!“, a oblévalo mne horko. Nešlo mi si v té náhlé úzkosti, která pramenila z představy, že jsem kabelku s doklady, penězi, léky, šminkami, flash-kami, dvěma telefony, parfémem včetně nákupu ztratila, ani vzpomenout, kde bych ty své propriety mohla nechat.

Lítala jsem po patře ócéčka s vytřeštěnýma očima jako pominutá. Po chvilce jsem si vzpomenula na náušnice a zamířila k velkému zrcadlu.  Běžela jsem tím směrem co nejrychleji, abych ušetřila každou minutu. Uběhlo jen pár vteřin, když jsem dorazila k zrcadlu, mně však připadaly dlouhé jako týden před výplatou. Byla jsem nedočkavostí bez sebe, protože jsem potřebovala rychle vědět, na čem jsem, zda se mám smiřovat se ztrátou anebo ...?

Nákupní taška i s kabelkou si opuštěně hověly u rohu zrcadla, nikoho nezajímaly. To byla úleva!

Rázem mne přešla chuť šmejdit po obchoďáku. Bleskurychle jsem ty moje „švestky“ chmatla a utíkala směrem na vlak. Ve vlaku jsem nevěřícně pokyvovala hlavou, chichotala se nad situací a pedantsky domlouvala mé vachrlaté opatrnosti, která na okamžik (téměř na hodinu) podlehla luxusu mé vlastní fyzické éteričnosti, neboť jsem nebyla ověšená taškami s nákupy.