Čím dál více lidí vyššího věku propadá nové vášni: Chůzi po horách. Vlastně slovo nové, není na místě. Jde o návrat k pěkné české tradici.  Kluby turistů hlásí, že počet členů a zájem o akce se rok od roku zvyšuje.

O víkendech to například v Beskydech vypadá, že hory patří především seniorům.  Zdolávají i poměrně náročné trasy, dají se potkat na vrcholech a hřebenech hor, v místech, na která se dostane jen fyzicky zdatný jedinec.  „Lidí ve věku nad šedesát let máme organizovaných dvakrát tolik, co členů v produktivním věku,“ říká Mojmír Nováček z ústředí Klubu českých turistů.  K tomu přidejme seniory, kteří nejsou v klubu, ale chodí po horách sami, na vlastní pěst. Výsledek? Je to jasné, seniorská pěší horská turistika právě prožívá obrovský boom.

„Osmdesát procent našich členů je starších šedesáti let,“ říká Herbert Schenker, který vede klub turistů v Ostravě-Vítkovicích. „Máme tady i dvě dámy, kterým je přes devadesát a vydaly se s námi například na cestu Poodřím nebo na výstupy na haldu Ema,“ vypráví.  Právě lidé vysokého věku často volí vycházky ve skupinách, například  s kluby turistů. Důvodů je více. Jednak je to  šance setkat se s lidmi se stejnými zájmy, tedy uniknout samotě. A také mají jistotu, že kdyby se třeba dostali do potíží, nejsou na trase sami a dostane se jim pomoci.

„Moje maminka začala chodit na hory až v sedmdesáti,“ vypráví třiačtyřicetiletá Jana z Ostravy. „Nikdy předtím se nikdo v naší rodině turistice nevěnoval, tak jsme se dost divili. Jenže máma byla po smrti táty jako vyměněná. Po letech, kdy  o něj pečovala, bylo jasné, že chce zbytek život užít. A tak prostě začala chodit se sousedkou a jejím přítelem na hory. Nedávno dokonce vyšli pěšky z Rožnova pod Radhoštěm až na vrchol Radhoště. Výrazně se jí zlepšila kondice, začala si věřit, je veselejší,“  vysvětluje.

Podobných případů bychom na horách našli spoustu, stačí se jen dát do řeči se staršími lidmi, například právě na už zmíněném vrcholu Radhoště.
„Je mi sedmdesát devět let,“ říká se smíchem vitální muž, který tam právě vystoupil po trase vedoucí z Černé hory po příkré sjezdovce.  Právě v tomto úseku funí a odpočívají i lidé o dvě generace mladší. On s turistickými holemi a  batůžkem vystoupal zcela svěží, dal si pivo, hodinku poseděl a vydal se zpátky. „Když neprší, chodím téměř každý víkend. Někdy s kamarády, někdy sám.  Loučí se se slovy: Nebýt turistiky, byl bych už dávno starý nemocný dědek.“

A další kontakt. Pár seniorského věku. Přišli na Radhošt po cestě z Pusteven, plánují sejít přes Černou Horu k chatě Mír a tam pro ně přijede autem syn s vnuky. „Vnuci  s námi jít tak dlouhou trasu odmítají, pro ně je vrchol aktivity, když se autem vyvezou na Mír a tam se nacpou koláči a poháry. Mrzí nás to, ale kolem sebe na horách často vidíme, že starší lidé jsou aktivnější než mladí a děti. Je to prostě nebaví. Pro nás jsou naopak hory smyslem života,“ vyprávějí  tito dva bývalí učitelé.

Šéf vítkovického klubu turistů Herbert Schenker je také ukázkou toho, kdo vlastně tvoří současnou seniorskou komunitu turistů. „Je mi dvaasedmdesát, ročně nachodím tak dva tisíce kilometrů,“ říká a dodává, že takových lidí, jako je on, zná hodně.  K oblibě horské turistiky mezi seniory přispívá skutečnost, že jde vlastně o jeden z nejlevnějších sportů či aktivit vůbec.  Stačí si pořídit kvalitní pohorky, nepromokavou bundu, případně turistické hole. A pár peněz na jízdenku na autobus či vlak, abychom se k těm horám nějak přiblížili. Ve srovnání s tím, co stojí vstupenky do různých fitcenter či aquaparků, jde o pakatel.  Ale hlavně, málokde se lidé tak dobře dávají do řeči, jako na horách. Na horských stezkách se totiž cizí lidé běžně zdraví, na odpočívadlech a vrcholech si cizí lidé sdělují dojmy z cesty, navazují přátelství. Protože všichni mají podobné smýšlení:  Milují přirozený pohyb a přírodu. 

Lékaři nad tímto trendem přímo jásají, právě chůzi označují za nejlepší způsob pohybu ve vyšším věku.  „Plavání a  chůze jsou nejlepší pohybové aktivity pro seniory,“ podotýká geriatr Hugo Přibyl. „Samozřejmě by se při turistice lidé neměli přepínat, klást si zbytečné vysoké cíle a chtít dosahovat výsledků, které by jejich zdravotní stav mohly spíše zhoršit. Ale přirozená únava a fyzická zátěž je potřebná a právě při chůzi se jí dá dosáhnout v tom správném poměru,“ dodává.