Většina lidí považuje za přirozené postarat se o své staré rodiče. Vyplynulo to z průzkumu, který si nedávno zadala Charita. Ukázal však ještě něco: Většina lidí si není jistá, zda to ve skutečnosti zvládne.

Ten problém se týká čím dál více lidí. Tím, jak se dožíváme vyššího věku, vyvstává v mnoha rodinách zátěžová situace. Šedesátníci, kteří se těšili, jak si budou užívat v penzi svých chat, zahrad, zájmů či cestování, jsou postaveni před těžké rozhodování. Jejich osmdesáti až devadesátiletí rodiče jsou nemocní, dostávají se do fáze, kdy se o sebe nejsou schopni sami postarat. Domovy pro seniory jsou přeplněné, sami zůstat doma nemohou, byty jejich příbuzných jsou malé, neuzpůsobené na pobyt vážně nemocných, často nepohyblivých starých lidí. Prekérní situace, která může potkat každého z nás, ať už budeme v roli pečujícího nebo toho, kdo potřebuje, aby se o něho někdo postaral.

Výzkum Charity ukázal následující: Každý třetí obyvatel České republiky má v rodině někoho, kdo se už o sebe nedokáže sám postarat a potřebuje pomoc. Dvacet procent lidí uvedlo, že se bojí, že se jich taková situace bude týkat. Nejsou si jisti, zda by psychicky a fyzicky péči o starého nemohoucího příbuzného zvládli. Dobrá zpráva je, že zároveň uváděli, že považují za přirozené, když člověk stáří prožívá v rodině a s pomocí blízkých.

"Mezi dobré výsledky průzkumu patří to, že šedesát procent lidí považuje péči o seniory za pozitivní věc," řekl ředitel Charity ČR Lukáš Curylo. Dodal, že sedmašedesát procent dotázaných lidí dokonce uvedlo, že při plánování bydlení a způsobu dalšího života přemýšlí nad tím, jak vše skloubit s péčí o stárnoucí rodiče. "Nejvíce potřeby stárnoucích rodičů mladší lidé reflektují při rozhodování o stěhování," uvedl.

Například pětapadesátiletá Dana z Karvinska nedávno dostala nabídku na dobrou pracovní pozici v Praze a kvůli své nemocné matce ji odmítla. "Jsem rozvedená, sama, vlastně to pro mě byla příležitost, jaká se neodmítá," vypráví. "Zejména v mém věku šlo přímo o zázrak. Myslela jsem, že takové vysoké pozice v naší firmě budou nabízet jen lidem mladším, ale centrála měla zájem přímo o mě. Lichotilo mi to, zvedlo mi to sebevědomí. Jenže mojí matce je přes osmdesát a její zdraví se rok od roku zhoršuje. Nemohla jsem ji nechat samotnou v Karviné a odstěhovat se do Prahy. Jezdím za ní několikrát týdně a naopak uvažuju, že se přestěhuju do přízemního bytu a vezmi ji k sobě. Přiznávám, že se na to netěším. Jsem zvyklá žít sama, bude to citelný zásah do mého pohodlí a vůbec nevím, jak to zvládnu," říká s upřímností a otevřeností.

Realitní kanceláře zaznamenávají nový trend. Lidé mají zájem o rodinné domky s dvěma samostatnými bytovými jednotkami, přičemž plánují, že v jedné budou žít jejich staří rodiče. Vrací se tak vlastně starý běžný model, kdy v domech žilo několik generací pohromadě a péče o staré lidi tak byla snadnější než nyní, kdy jsou rodiny rozstříleny po různých městech nebo částech velkoměst.

"Samozřejmě, že nejideálnější je model, kdy senior může žít co nejdéle tak, jak byl celý život zvyklý, tedy v domácím prostředí. A když se může věnovat obvyklým činnostem a zálibám," řekla Iva Kuchyňková, koordinátorka pro sociální oblast v Charitě ČR.

A takto si své stárnutí i stárnutí svých nejbližších představuje i většina dotázaných Čechů. V průzkumu uváděli, že by rádi takzvaně dožili v domácím prostředí a totéž by přáli i svým starším příbuzným. Očekávají však, že by se v péči o ně měly angažovat charitativní organizace. Zejména tak, že bude dostatek sociálních a zdravotnických pracovníků, kteří by ke starým lidem docházeli domů a pomáhali jim. Protože hodně dotázaných přiznávalo: Mám strach, že sám péči o staré nemocné příbuzné prostě nezvládnu.

Padesát dva procent z nich uvedlo, že se obávají psychické náročnosti, sedmačtyřicet procent, že to nezvládnou finančně. "Tři čtvrtiny Čechů uvedly, že nevědí, kam se obrátit v případě, kdy se dostanou do situace, že jejich starý příbuzný bude potřebovat pomoc," řekl Lukáš Curylo.

Do podobné sitauce se nedávno dostal osmapadesátiletý pan Vítězslav z Olomouce. "Celý život jsem si pochvaloval, jak je moje sedmasedmdesátiletá maminka čilá a vitální. Žila sama v malém domku a vše zvládala. Pak si zlomila nohu a přišly další komplikace. Zhoršila se fyzicky a teď i psychicky. Jezdím za ní téměř každý den přes celé město. Ale nevím, co si počít. Odmítá, abych jí pomohl při osobní hygieně, stydí se. Chápu, ale výsledkem je, že ji zanedbává. Dokonce mě na to upozornila její lékařka. Do domova pro seniory však jít nechce. Rád bych jí pomohl, ale nevím jak," vypráví.

Nakonec našel pomoc v jedné neziskové organizaci. Za paní začala docházet studentka a pomáhá jí s mytím. Její stav kontroluje i zdravotní sestra. Vítězslav nosí jídlo, uklízí domek. Ale ví, že to je situace přechodná. Že se vše  bude jen a jen zhoršovat. Ze stresu se už zhoršil i jeho zdravotní stav. "Místo toho, abych si šetřil na penzi a těšil se na ni, přemýšlím, jestli si budu moct dovolit mamince platit další péči, pokud to bude třeba," vypráví.

Charita si už zmíněný průzkum zadala proto, že prognózy demografů jsou jasné: V příštím roce už budou žít v České republice dva miliony lidí starších pětašedesáti let. V roce 2050 bude v tomto věku celá třetina Čechů. Vznikne tedy obrovská skupina lidí, kteří místo toho, aby se starali sami o sebe a šetřili síly na své pokročilé stáří, budou mít starosti s tím, jak se postarat o své ještě starší rodiče.

Je na to naše společnost připravena? Co si o tomto problému myslíte? Setkali jste se ve svém okolí nebo sami s podobnou situací a víte, co je v takovém případě nejlepší řešení?