Jsem na íčku čtyři roky. Díky webu jsem poznala spoustu senzačních lidiček. Nejméně padesát už jsem poznala osobně. S některými se potkávám i mimo celoíčkové akce.

Podobné to bylo i tento víkend. Měla jsem už dlouho dopředu koupené jízdenky na černý rychlovlak do Prahy. Nemohla jsem tušit, že zrovna o tomto víkendu mi doma v Bohumíně utečou důležité akce jako řecké setkání v Maryšce, jubilejní desáté seniorské hry či celostátní akce Ligy proti rakovině Plaveme prsa. Ale narostl mi jen jeden zadek, a i když je dost prostorově výrazný, nelze s ním sedět na dvou či dokonce třech židlích. Ztrátná jsem určitě nebyla. Užila jsem si vnoučka, projela se s Olgou historickým vlakem a v neděli se sešla v Poděbradech s Lidmilou. Věnovala se mi i přesto, že měla problémy s otékající rukou po bodnutí nějakým hmyzem.

Jako odborný průvodce mi ukazovala krásy lázeňského městečka, protože loni při poděbradském íčkařském  setkání jsem s nemocnou nohou nemohla chodit, a hodně mi tenkrát uteklo. Našemu setkání přálo i počasí, znatelně se oteplilo a dokonce vylezlo zpod mraků slunce. Odjížděla jsem s pocitem pohodově strávené neděle. Do mého cestovatelského deníčku mi Lidmila hned za obrázek, který mi namaloval vnuk Matěj, napsala k turistickým známkám:

„Šestnáctého desátý už nelze chodit nahatý. Kavárnička přijde vhod a procházka na sluníčku dala barvu našim líčkům. Helenko, měly jsem se krásně a já z toho skládám básně. Mám jen trochu muka, upadne mi ruka.“

Ruka Lidmile naštěstí neupadla, a tak mi může zase na další setkání upéct ten báječný štrůdl, který jsem přivezla domů ochutnat i řeckému ministrovi. Olizoval se!!! Jen teď mám strach, aby si pro něj za Lidmilou nejezdil sám!