K napsání tohoto článku mě inspirovaly dvě věci. Vánoční karaoke pana Karla Hyndráka, v němž uvádí vánoční píseň Chtíc, aby spal a půvabná povídka básníka Jasna Skácela Harfa ve sněhu, která také s touto písní přímo souvisí. Dovoluji si ocitovat její podstatnou část, v níž básník vzpomíná na svá nesplněná vánoční přání.

"Žil jsem tenkrát na světě asi tři roky a k Vánocům jsem si přál harfu. Zajímavé na tom přání bylo, že jsem nechtěl harfu proto, abych na ní drnkal a prozpěvoval při ní jako král David, ale aby ta harfa spinkala. Slýchával jsem tenkrát jednu koledu a v té koledě se zpívalo: „Labuti má i loutno má, slavíčku můj, dřímej, má harfo líbezná, synáčku můj.“ Místo harfy jsem dostal boty. Vlastně jen botičky.
Potom mně bylo jednou také šest let, padal sníh a já jsem toužil po zlaté hasičské přilbě. Dostal jsem rukávník. V osmi letech se z dítěte stává muž a já jsem zoufale potřeboval kulomet.  Jako desetiletému mně nadělili pod stromeček místo sebraných spisů Karla Maye pohádky Karla Jaromíra Erbena. Mám je dodnes. Ponejprv jsem si je přečetl, když jsem se vrátil z vojenské prezenční služby.

Ve dvanácti jsem si žádal nejkrásnější ženu na světě. Věděl jsem, kde bydlí. Oni to nevěděli a nadělili mně pruhované pyžamo.
Od té doby se změnilo všechno, i stromy, oblaka a kosi. Zmoudřel jsem nebo snad zhloupl, začínal jsem si přávat věci skromnější a celkem jsem nebýval zklamán. Mám kdesi ve stolku cigaretové pouzdro, mám tucet kravat, jedny dlouhé spodky, které jsem nikdy neměl na sobě, dokonce i jednu levou koženou rukavici. Avšak od osudných Vánoc, kdy moje sny začaly být tak rozumné, že začaly být uskutečňovány, ztratily pro mne Vánoce kouzlo. Proto když jsem nedávno skládal chlapečkovi obchodní vánoční dopis, vyrostl v mé duši stesk rovný jako cypřiš. Harfu si přeju, nadělte mi letos pod stromeček harfu. Nejlépe zlatou, struny mohou být stříbrné. Dlužíte mi harfu. Takovou, co by spala.“

(Jan Skácel: Jedenáctý bílý kůň)

Zavzpomínala jsem přitom na svá vánoční přání i dárky, které mi Ježíšek nadělil. Na svůj nejranější věk mám na Vánoce ty nejkrásnější vzpomínky. Znamenaly pro mne zázrak všech zázraků a měla jsem rodiče, kteří jej rok co rok vytvářeli a dokázali plnit všechna má přání: panenku mrkačku se zlatými vlásky, trojkolku, pastelky…

Když jsem trochu povyrostla a přestala věřit na Ježíška, nejkrásnějším dárkem, na který dodnes vzpomínám, bylo třídílné vydání knihy Karla Maye: Vinnetou. Chodila jsem tehdy do sedmičky a tou dobou běžely filmy režiséra H.Reinla (jistě si mnozí z vás vzpomenete) a já i moji vrstevníci jsme byli jako posedlí indiánskou romantikou. Léta běžela, blížily se Vánoce a já ležela v nemocnici na rizikovém těhotenství. Termín porodu byl 23. prosince. A já si tehdy přála jediné: aby se děťátko narodilo zdravé. Díky vzorné péči a zásahu porodníků všechno dopadlo dobře pro mne i pro něho. Přišel na svět o měsíc dřív a byl to ten nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy dostala. A vyrostl z něho normální zdravý kluk.

A jaký dárek bych si přála dnes? Ten jsem vlastně už dostala dávno, jen jsem si to neuvědomovala. Dar žít tento svůj člověčí pozemský život. A žít ho tak, abych se při pohledu nazpět nemusela za nic stydět. Ale to už je téma na úvahy jiného druhu.