Tento příběh, který vyprávím, se stal před více než 15 roky, ale přeposílám ho v dnešním velice studeném a bílém dni. Úvodní fotografii jsem fotila cestou autem přes sklo, proto není ideální.

Sněhová nadílka je v celém mrazivém regionu krásně čistá a bílá. Letošní zima dává zabrat silničářům, řidičům, ale pro milovníky bílé stopy jsou ideální podmínky hned za "humny".

Jedem s vnučkou na Suchým pěkně z kopce ve vyjeté stopě, proti nám šlape větší skupinka. Vnučka volá:

"Babičko, mám vykolejit?" Usmívám se roztomilému výrazu. "Nemusíš, kdo jede ve stopě a rychleji, měl by mít přednost!"

Ale sama trnu, jak setkání dopadne. Lyžaři proti nám skutečně dávají přednost, usmívají se a zdraví. Ano, v čisté a zasněžené přírodě nemůže být ani jinak než vzájemná ohleduplnosti, vlídnost a laskavost.

Další den jedeme autobusem přes několik vesnic, vidíme obrovské sněhuláky, koule převeliké ozdobené chvojím, kbelíky od barev obalené vybouchlým rachejtlemi a dozdobené jinými věcmi - veliké průchozí sněhové bunkry, obrovské sněhové bariéry. Domečky v některých vesnicích nejsou pro změnu ani vidět pod vysokými hromadami odházeného sněhu. V jedné zatáčce stojí na sněhu srnka a upřeně nás pozoruje.

Tentokrát vnuk - pětiletý - se ptá: "Babičko, ta srna je přibitá?"  Pohádková dětská otázka. Já na ni - to je přímo dar a velebnost Boží přírody, tak to zde hezky působí i na zvířátka, že se nebojí.

Dobře si vychutnáváme sněhovou nadílku, někde vydrží déle, jinde je z ní brzy jen rozmáčená načernalá sněhová hmota. Ale děti využívají každé chvilky na sněhu - boby, lyže, sáňky, brusle, lopaty, -využívají všeho dostupného. Tatínek jim vyrobil ze tří prkének malý dětský pluh, takže i protahují chodníček, staví sněhuláky a tak není divu, že mnohý přeškolák onemocní. To se stalo i u nás a já jsem "jen" uvázaná u nemocného vnoučka. Nemá horečku, jen rýmu a kašel. Hrajeme si doma, občas mu donesu na pekáči trochu sněhu, abych mu postavila malého sněhuláčka přímo v pokojíčku, nebo mu dovolím si svůj malý výtvor stavět třeba na misce v rukavicích na koberci. Učíme se písmenka, říkanky, vymýšlíme pohádky. Tu mi vnuk řekne:

"Babičko, teď Ti předvedu pohádku já." Vezme CD a dá do přehrávače a už se místností line nádherný hlas předních herců, kteří vyprávějí pohádku Princ Bajaja. A vnuk mi říká: "Tuto pohádku mám ze všech nejraději, zvítězí v ní dobro."

Zaposlouchávám se s ním znovu do melodiky ztvárněné pohádky a myslím si, kéž by vše na světě tak dobře dopadlo a všem dětem se dařilo moc a moc dobře. A to by byly ty nejkrásnější dny pro všechny děti, které začínají žít. A my jim můžeme přát jen šťastné další a další dny.

Chtěla bych ještě napsat vzpomínku na zimy mého dětství. Narodila jsem se rok po válce. Ty dřívější zimy byly všechny hodně mrazivé i zasněžené, přímo Ladovsky pohádkové. Snad jsme nemuseli mít v některých oknech ani záclony, ten kouzelník mráz každý den vytvořil ty nejnovější, nejoriginálnější a nejkrásnější ornamenty na oknech a naše dětské oči je všechny obdivovaly. A jestli jsme se chtěli podívat jak je venku, tak jsme si museli kolečko pro oči hezky na okně pěkně "vydýchat."

Když jsme šli ze školy kolem pěkně umrzlého kopečku, spolužáci ho večer polili vodou, abychom měli dobrou skluzavku, stačilo nám položit školní tašku na začátek klouzačky a už jsme se na ní vozili - to byly naše boby. Tehdy bývaly školní tašky lehčí, ne jako dnes, kdy prvňáčci málem nemohou tašku unést, co tam mají věcí. Ale tašky vydržely moc let, dědili je i mladší sourozenci a rodiče si snad při vší práci ani nepovšimli, že jsou odřené. Na osvěžení nám visely ze střech domečků dlouhé, lesklé rampouchy, všechny děti je rády olamovaly a lízaly, tak jako nám všem chutnal obyčejný bílý a čistý sníh, neznali jsme plastové láhve s vodou.

Ovšem někdo měl na destičce připevněné na pevno staré brusle a tomu to fičelo daleko víc. Někdo jiný měl sáňky, které se půjčovaly, na kopečku jsme vydrželi jezdit až do tmy.

Když byl na rybníku led, tak se nasadily na "komisňáky" brusle na kličku, které se také půjčovaly a už se ladně projíždělo.. Sníh z rybníku jsme si ale napřed vždy společně museli odházet. Stavba sněhuláků a bunkrů - to byla také ta nejlepší zábava i to obyčejné koulování.

A když už led k jaru trochu roztával a na rybníce se vytvořily kry, tak jsme je jako "dobyvatelé moří" přeskakovali z jedné na druhou. I stalo se, že můj mladší bratr spadl z "kry" do mělkého rybníka, ihned jsem s ním běžela k babičce na výměnek a ta ho ráda vysušila a nasytila, aby nebyl od rodičů bit.

Ale při vzpomínce na tu bílou a zasněženou vesničku mi přichází jediná myšlenka: "Kde je čisté srdce, tam jsou čisté oči - pohled, cit - tam je čistá mysl..."