Hora Říp trčí z roviny kolem Labe u Roudnice nad Labem a vypadá tak trochu jako buřinka. Říp je označován jako hora, ačkoliv dosahuje výše pouhých 456 m n.m. I tak je ovšem viditelný zdaleka, a jelikož je to navíc hora opředená pověstí o praotci Čechovi, přitahuje poutníky ze široka daleka. Trousí se sem po celý rok a patří k dobrému vychování každého Čecha vylézt nahoru aspoň jednou v životě. Nápis na hospůdce na vrcholu (viz foto) hovoří jasně. Já tam chodím tak jednou měsíčně. Však už jsem se vás před časem pokoušela zlákat k návštěvě článkem Letem světem kolem Řípu až na vrchol, kde jsou uvedeny nějaké ty podrobnější informace a na který odkazuji. Tehdejší lákání se mi docela podařilo, protože jsme výpravu s i60 na Říp v září 2015 uspořádali. Moc pěkně o ní napsala Helenka Červenková.

Říp a jeho okolí mám fotograficky zmapované ve všech ročních obdobích. Jen skutečně BÍLÁ zima je u nás vzácným hostem, a proto jsem v pondělí 2. ledna zajásala při pohledu ven. Sníh! Tak to nesmím váhat ani chvilku a s nabitým foťákem hurá na Říp.

Cesta začíná za parkovištěm v Krabčicích-Rovném. Je tu malý rybníček a za ním už se dáme starou lipovou alejí až k úpatí Řípu. Je nasněženo jen lehce, ale přece je krásně bílo a navíc se právě začínají honit sněhové vločky. Přede mnou kráčí alejí trojice - žena, muž, pes. Jsem nadšená z jejich barevných outfitů a fotím jako o život. Méně nadšení pak ovšem skýtá pohled na Říp na konci aleje, resp. o pohledu se moc mluvit nedá, protože to vypadá, že tam žádná hora není. Šipku na stromě na okraji lesa na samém úpatí raději míjím, ale WC tam určitě někde bude. Stoupám pomalu nahoru sněhovým královstvím a tají se mi dech. Čerstvý sníh téměř beze stop, zasněžené stromy, všechny větvičky obalené ledovými krystaly. Rotunda sv. Vojtěcha a sv. Jiří na vrcholu je oděná ve slavnostním bílém rouchu. Mezitím přestalo sněžit a já se vydávám nejprve k Pražské vyhlídce a poté i k Roudnické. Jsem tu úplně sama, nikde živá duše, kladu nohy do doposud neporušeného bělounkého sněhu. Je tichoučko, jen od jednoho stromu najednou slyším hlasité zvuky. Zní podobně, jako kdyby tam poklepával datel. Okukuji ho a opatrně obcházím. Ani živáčka. To živé dřevo praská mrazem a vydává hlasité zvuky.  Užívám si ty chvíle stejně jako v létě. Takovouhle výzdobu tu opravdu často nespatříte. Z vyhlídek sice není vidět příliš daleko, ale mně to vůbec nevadí.

Teprve cestou zpátky potkávám více lidiček směřujících nahoru. A dokonce se lehce protrhaly mraky a vykouklo sluníčko. Alej prosvítilo a vypadala úplně jinak, než když jsem šla nahoru.

Chcete-li, projděte se se mnou ...