Z popisování vlastního stáří nemám žádnou radost. Musela bych poctivě zmínit svoje klouby, všelijaké bolístky a co já vím co ještě, a to by mne vůbec nebavilo. Člověk prostě nemá nic přehánět, ani upřímnost. A tak se raději vracím do mládí, i když dnes jsem si nevymyslela téma zrovna přívětivé. Byla to však epizoda mého života, takže do toho!

Když jsem dospívala, byla na tom naše rodina docela dobře. Tatínek úředník, maminka pracovala doma. Ručně malované polštáře, které zhotovovala, šly velmi dobře na odbyt, hlavně na Slovensku. Každá rodina na slovenském venkově chtěla mít v parádním pokoji takový krásný vankúš. Chci tedy zdůraznit, že jsme jako děti netrpěly nouzí, měly hodně pohybu na čerstvém vzduchu, domácí vejce, zeleninu, ovoce a dodnes nevím proč... onemocněla jsem tuberkulózou. Musím poděkovat osudu, že jsem žila v době, kdy se již začal používal penicilín. Bez něj bych tady určitě nebyla. Ještě před pár lety se na tuto nemoc umíralo velmi často. Tak tedy sláva panu Flemingovi, objeviteli penicilínu.

Někteří učitelé začali referovat mým rodičům, že v jejich hodinách pořád pokašlávám. Než jsem se dostala na RTG, uplynula nějaká doba, a pak to byl maratón. Okamžitá hospitalizace.

Byla léta padesátá, a když dnes vidím film Vizita s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli, vrací se mi vzpomínky velmi živě. Stará budova, velké místnosti, vysoké stropy a hlavně režim, jako na vojně. Pokoj měl zamřížovaná okna a leželo nás tam osm. Jednou za čas přišla sestra s léky, injekcí nebo s nenáviděným rybím tukem. Bylo socialistické zdravotnictví a sestry, i kdyby malou čokoládku dostaly, musely odmítat a říkat, že děkují, že mají dobrý plat a čokoládu si mohou koupit. Moje milá maminka to však uměla zařídit. Obdarovala personál malovanými polštáři a musím přiznat, že jsem pak měla určitá malá privilegia.

Bylo léto, okna otevřená, pod okny chodník, kde chodili "normální" lidé. Rádi jsme za mřížemi pozorovali ruch tam venku. Dopisy námi posílané domů byly cenzurovány, ale my si uměli poradit. Vytipovali jsme vždy nějakou paní chodkyni a poprosili, zda by hodila dopisy do schránky nedaleko. Čas plynul a to jsem ještě netušila, co mě čeká a co mi osud připraví.

Jednoho dne se začaly dít věci. Prý jsem neprodělala spalničky nebo neštovice, co já vím, a musím tedy do karantény. U každé nemocnice tenkrát bývala kaple. Zavřeli mě do pokojíku s blouznícím dítětem, které celou noc vykřikovalo, nikdo je neslyšel, jen já. Cesta k nám vedla pouze přes tu kapli. Personál za námi chodil jen málokdy a v noci vůbec ne. Sestry se bály. Byl to pro mne děs a hrůza a dodnes nepochopím, že dítě v takovém stavu tam nechali bez zvýšené péče, a já, třináctiletá, jsem najednou měla pocit, že za něj zodpovídám. Myslím, že se čekalo, až zemře. Vyslechla jsem rozhovor dvou sester, že je to zánět mozkových blan a je to beznadějné.

Zase mne zachránilo otevřené zamřížované okno dosti nízko v přízemí, vedoucí do parku. Za chvíli jsem znala všechny zaměstnance procházející z práce do práce. Pod okno chodili i moje rodiče a mohli jsme nerušeně mluvit. Jinak byly návštěvy zakázané.

Jednou v noci, kdy už se nedal křik vydržet, překonala jsem svůj ohromný strach a vydala se na cestu. V bílé noční košili, s malou baterkou v ruce jsem tápala mezi kostelními lavicemi a hledala cestu ven. Po nějaké době jsem objevila dveře, ale ouha, byly zamknuty. Začala jsem na ně zuřivě bušit s rozhodnutím, že už se do toho pokoje nikdy nevrátím. Pro noční sestru jsem byla jako zjevení z jiného světa.

Druhý den se o mně povídalo po celém oddělení a já se rychle dostala zpět na původní pokoj mezi své kamarády. Moje maminka si raději rychle vzpomněla, že jsem neštovice určitě měla, i když si myslím, že mě chtěla zachránit, ať to bylo jak bylo.

Zažili jsme tam však i hodně legrace. S holkama se řešily  naše dívčí starosti, i jeden kluk se mi tam líbil, já jemu asi taky, jen mi to jaksi nehodlal sdělit. Pomáhala jsem hodné, mladé sestřičce rozdávat teploměry, zapisovat teploty, seděla jsem s ní večer na ošetřovně, vyráběly jsme gázové tampóny, čtverečky a povídaly si. Kupodivu jsem se během několika týdnů začala rychle uzdravovat a nastalo loučení. Ani do ozdravovny jsem nemusela odjíždět jako ostatní. Stačil mi náš venkov a domácí prostředí.

Při jednom rozhovoru na ošetřovně se mě ptali, zda bych jednou nechtěla být zdravotní sestrou. Tenkrát jsem odpověděla, že nevím, možná, snad, a třeba ráda. Obloukem se vracím do současnosti a mohu konstatovat, že opravdu ráda. Celých čtyřicet let. Jen na dětské oddělení  se mi nikdy tak nějak nechtělo.

.