Jak jsem chtěla udělat dobrý skutek

Jak jsem chtěla udělat dobrý skutek
Ilustrační foto: pixabay.com

Od začátku roku mrzne. Teploty se v noci pohybují hluboko pod bodem mrazu. Odmítám vyjít z domu, jsem zmrzlá, cvakají mi zuby už při pohledu z okna. Mrazivé počasí má dle předpovědi vydržet nejméně do konce měsíce. Televizní zpravodajství nás pravidelně informuje, kolik lidí už má na svědomí.

Nedávno mne něco napadlo, dalo by se přímo říct - osvítilo. Proboha, vždyť já mám ve skříních tolik zachovalého pánského oblečení! Bundy, svetry, šály…., kam s tím? Určitě by to teď někomu pomohlo, vždyť je tolik organizací, které pomáhají, přerozdělují, starají se. Ne, nebudu to házet do kontejneru, který je umístěný v naší obci. Nevím, jak často ho vybírají, nevím, co přesně se s darovaným oblečením děje. Nejlepší pomoc musí být rychlá.

Vyhledávám si letáček od poslední charitativní akce v naší obci. Ano, je to zde. Charitativní organizace kromě jiného vede i noclehárnu, je zde mailová adresa i telefonní číslo.

Jako první posílám dotaz na onu uvedenou adresu. Odpověď mi přišla vzápětí – oznámení o chybě, adresa je zřejmě špatně zapsaná. Nevadí, mají tu přece uvedeno i telefonní číslo. Ve svém nadšení se nemůžu dočkat, až bude pondělí. Zavolala jsem jim hned po ránu. Příjemný ženský hlas mi odsouhlasil, že teplé věci opravdu potřebují. Po zjištění, co všechno můžu dodat, téměř zajásal.

„A ponožky, máte ponožky? I třeba pokud nebudou moc roztrhané. A prádlo!“

Menší zádrhel nastal, když jsme si objasnili, že bydlím deset kilometrů odtud a nedovezu jim to.  Mám sice auto, ale za tohoto počasí nejezdím. Ale rychle jsme našli řešení. V naší obci bydlí zaměstnankyně organizace. Paní, která svého času chodila ošetřovat mého nemocného manžela k nám domů. Ať jí zavolám…

„Už na ni nemám kontakt,“ vzdychnu do telefonu. Znáte to. Pořídíte si jiný telefon, číslo vám zůstane, ale kontakty musíte pracně kopírovat. Zrovna tohle číslo jsem si nezkopírovala.

„Máte po ruce tužku?“ ptá se žena v telefonu.

„Ne, nemám, ale nemohla byste dát mé číslo paní, aby mi zavolala ona?“ zeptala jsem se. Domluvily jsme se.

V euforii jsem okamžitě začala balit potřebné oblečení. Bundy, svetry, čepice, rukavice, flanelové košile, ponožky. Dokonce jsem objevila ještě i nějaké nové, vysoké podkolenky, ještě i s cedulkami. Je toho jeden přeplněný prádelní koš a batoh.

Čekám na zavolání, telefon proti svému zvyku nosím neustále sebou.

Už je středa, mrazy trvají, nikdo se neozývá. Nedalo mi to a znovu volám. Tentokrát telefon bere jiná žena. Neví, co a jak, prý vedoucí tam není, předá jí vzkaz, aby mi zavolala.

Paní vedoucí opravdu zavolala. Začaly jsme si objasňovat, o co jde. Energický hlas mne nenechává domluvit, neustále mi skáče do řeči. Přece jsem to měla dovézt k oné pracovnici. Na mou námitku, že nevím, kde bydlí a že… Opět mi skočila do řeči.

„Jste přece z jedné vesnice!“

Opět vysvětluji, než jsem dořekla větu, byla jsem zase stroze přerušena. „Já to zařídím!“

Znovu chci něco říct, a opět mne rezolutně přerušila. „Zařídím to!“

Pokládám telefon. Dobře, zařídí to. Je mi nějak divně, cítím se nejistá, rozhozená. Veškeré nadšení zmizelo. Co se to děje?

Až po chvíli jsem si důvod uvědomila.

Ze mne, která chtěla pomoci, se stal obtížný prosebník. Já, která nabízela pomoc, jsem se musela obhajovat a vysvětlovat. Bylo mi dáno najevo, že obtěžuji a že nejsem schopná něco zařídit.

Samozřejmě, že se dodnes nikdo neozval. Nevím proč, nemyslím, že by problém byl v oné ošetřovatelce. Pamatuji si ji jako velmi milou, ochotnou a svědomitou ženu.  Spíše si myslím, že se k ní žádná informace nedostala. Asi už paní šéfová usoudila, že teplých věcí mají dost.

Nedávno probíhala v naší zemi sbírka, organizovaná tou charitativní organizací. V televizi  se chlubili, kolik peněz bylo vybráno.

Prosím tedy, myslete  i na své zaměstnance! Možná už opravdu mají teplého oblečení dostatek, své opatrované dušičky už obstarali. Ale oni sami jsou v nouzi. Mají zřejmě velice malý kredit na služební telefon, nemůžou dárcům prosebníkům jako jsem já ani vzkázat – strčte si své bundy kamsi! Už od vás nic nechceme, v naší noclehárně máme jen otužilé klienty!

Aby byla pomoc účinná, musí být nejen rychlá a cílená, ale hlavně vykonaná v době, kdy je jí zapotřebí. Letní sběr teplého šatstva promrzlým lidem v  této zimě nepomůže.

Teď mne napadlo – vybrané peníze byly s velkým ohlasem prezentovány ve veřejných sdělovacích prostředcích. Tolik a tolik korun se vybralo na pomoc potřebným. Hm, že by to byl ten problém? Tohle v televizi nebude, tak proč se zajímat o to, že by mohlo být pár nuzáků v této zimě kompletně oblečeno?

Ještě bych se zeptala, máte taky někdo s touto organizací podobné zkušenosti? Taky se vám stalo, že jste za snahu pomoci cítili tak méněcenně, bezmocně a poníženě?

 

Z mého blogu - http://www.matyldinopovidani.cz - Příhody běžného dne

 

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
21 komentářů
Jana Baloušková
Nepotřebné, ale ještě kvalitní věci dávám do kontejnerů, snad se dostanou potřebným lidem. Dříve fungovala u nás Katolická charita, ale prý s tím bylo hodně dobrovolné práce a navíc se našly chytračky, nejmenovaného etnika, které si odnášely balíky šatstva snad každý týden. Špinavé oblečení totiž nepraly, ale vyhazovaly a nosily si nové.
Míla Hyhlíková
Mám podobnou nepříjemnou zkušenost. Od té doby dávám nepotřebné věci do kontejnerů, které máme v obci k dispozici a dál se tím netrápím. Dřív jsem pracovala v přádelnách a tam jsme každý rok dostávali zdarma kilo různých pletacích přízí. Ještě mám nějaké doma. Když je čas, sednu a upletu pár rukavic nebo ponožek, nějakou šálu, čepici a když je toho víc, také to dám do kontejneru. Do charity osobně nic nevozím.
Libuše Křapová
Lidičky, ani jsem nečekala, že se tady rozproudí taková diskuze. Potěšilo mne, kolik je mezi námi lidí, co jim druzí nejsou lhostejní. Já tady u nás vlastně neznám nikoho, komu bych mohla oblečení předat. To letní jsem už většinou právě vložila do kontejneru, co tu v obci máme. A vozit se mi to tedy do Charity nechce. Takže pokud v nejbližších dnech mne nenapadne něco jiného, nechám to zase až na nějakou sběrnou akci. Protože bundy jsou poněkud objemné a do kontejneru by se mi asi nevešly. Ale zklamal mne pan Karel Kafka - jestli to je vůbec jeho pravé jméno. Sám měl připomínky k odvaze a identitě - a sám je v anonymitě. To o osobní odvaze stát za svým názorem není moc přesvědčivé
Lidmila Nejedlá
Libuško, já dávám konkrétním lidem, nikoli organizacím. Bezdomovci jsou pomalu v každém městě. Letos jsem dala vyčisti peří a ušít nové deky a polštáře. Nepotřebuji je, ale co když někdo vyhoří, budou povodně...pak to daruji.
Jarmila Komberec Jakubcová
Já dávám oblečení, které už nenosím "vyšlo z módy" do sběrového kontejneru, které máme v Plzni na mnoha místech. Vyprané a vyžehlené to zabalím do igelitové tašky a ať si pak s tím poradí kdo to sbírá.každý rok dělám ve skříni pořádek a mám zásadu, co jsem rok nenosila jde ihned pryč.
Libor Farský
Libuško, tleskám Ti.
Ladislav Vesecký
Staré osvědčené pravidlo: za dobrotu na žebrotu. Všechny dobročinné spolky zajimají jenom peníze. Ty mohou nekontrolovaně mizet! Nějaké " hadry" nikoho nezajímají.
Alena Tollarová
Však ono se marně neříká, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Taky bych byla rozladěná. Asi přece jenom stojí více o ty peníze. Ale člověk by přece měl radost, že pomohl ve chvíli, kdy by si ty věci někdo mohl okamžitě obléci a zahřát se. Bylo by dobře, kdyby si Tvůj článek někdo z té vaši charity přečetl.
Zdenka Jírová
Před pár lety jsem se stěhovala z velkého bytu do malého, zbylo mi mnoho věcí, které mi bylo líto jen tak vyhodit. Dost jsem dříve šila, zbytky šicích potřeb/ asi 4 tašky/ jsem darovala do dílen pro handicapované, knihy jsem darovala veřejné knihovně , něco do domova důchodců. Protože jsem neměla auto, dalo mi dost práce to do příslušných míst nanosit, přijet si pro to nechtěl nikdo.
Libuše Křapová
Oldřichu, to jste špatně pochopil. Vyléčilo mne to z nabízení něčeho této ubytovně, ne ubytovaným. Veškeré toto oblečení předám jinam. I když vlastně , když jsem si teď přečetla svůj minulý příspěvek, dalo se to tak pochopit. A co kdyby jste nám napsal, jak to děláte vy? To přece není žádné vytahování nebo špatné chlubení. :-)
Oldřich Čepelka
Jak vás může jedna špatná zkšuenost "vyléčit" z dobročinnosti? Nemohu toto dál rozvést, vypadalo by to, že se vytahuju, ale prostě nesmíme povolit, když víme, že děláme dobrou věc. (Ne ovšem abychom přitom poškozovali jiný lidi, jak se někdy taky děje v tom - promiňte - "dobroserství".)
Libuše Křapová
Děkuji za komentáře a pochopení. :-) Pro ty, co nevědí, jak se dostat na můj blog - je to ten odkaz dole pod článkem. Moc vás všechny zvu na návštěvu, a pokud mi tam napíšete nějakou kritiku (nebo i něco pěkného), budu jen ráda :-) Evi M, jo, docela mne to vyléčilo. Škoda, že jsme tak malá vesnice, šla bych to potřebným rovnou donést pod most.
Eva Mužíková
Libuško, takový přístup by mne od další pomoci potřebným na hodně dlouho vyléčil. Přispívám na psí útulky, kde si toho vždy váží.
Zuzana Pivcová
Omlouvám se za překlepy, např. našeho, zvíře, týče
Zuzana Pivcová
Myslím, Libuško, že jsem se s podobnou "ochotou" setkala, když jsem se před několika lety snažila umístit mladého bezdomovce ve špatném zdravotním stavu do charitativního střediska. Ležel už 3 dny (ne v zimě) před dřívější budovou našho archivu na lavičce v parku. Nohu měl od pohledu hroznou. Řekli mi do telefonu, že nemají auto, aby pro něj dojeli, a ať ho tam dovezu! Právě tak, když jsme kontaktovaly se sestrou Pražský spolek ochránců zvířat, že je v sídlišti náhle krotká, zřejmě vyhozená kočka, tak se do nás paní pustila, že mají plno, jako bychom jim nutily vlastní víře. Nakonec zabralo jen krmení a několik stovek, které jsme kočce, kterou jsme v boudě dovezly, daly s sebou jako výbavu. Chápu, že tyhle organizace to nemají lehké, nejsou nafukovací, ale bohužel odradí mnohdy poctivé lidi. Co se týčr kontejnerů na šatstvo, je na nich u nás napsáno, co se s odevzdanými věcmi děje.
Věra Lišková
Libuško, hezky jste to napsala. Někdy se člověk i s dobrou vůlí. prostě nezavděčí.
Hana Rypáčková
To rozladí, viď Libuško. U nás se dává oblečení přímo ČK, ale nejlepší je kostel a fara. Charita je nejvíc propojená s lidmi a pomoc je rychlá. Kontejnéry mám pocit berou na třídění odpadu. Je tu spousta sekáčů a slevují až na 5 Kč, pak zadarmo. Ovšem, to se i potom po ulici válí šatstvo...
Naděžda Špásová
Libuško, to je fakt nepříjemné. My naštěstí máme charitu nedaleko, takže většinou naložíme a jedeme. Jsou rádi za každý kousek oděvu. Zkuste to nevzdat.
Libuše Křapová
Karle K., napřed jsem se naštvala, teď děkuji. Moji podrobnější odpověď najdete na mém blogu v Příbězích běžného dne. Ale pokud jde o tu odvahu, neměl byste se i vy zde na íčku aspoň trošku identifikovat? Na svém profilu o sobě nemáte ani čárku :-)
Libuše Křapová
Karle, spíše jsem chtěla šetřit je. Jedná se o ubytovnu Charity Uherský Brod . Jak se paní vedoucí jmenuje jsem ani nepostřehla.
--- BANNER 9 ---

Vážíme si vašeho soukromí

My a naši digitální partneři používáme na této webové stránce soubory cookies. Některé z nich jsou k fungování stránky nezbytné, ale o těch následujících můžete rozhodnout sami.

Nastavení
Odmítnout vše
Přijmout vše
Nezbytné/funkční

Jedná se o nezbytné cookies, bez kterých by nebylo možné stránky reálně provozovat. Zahrnují např. cookies pro ukládání zvolených nastavení či zapamatování přihlášení.

Vždy aktivní

Analytické

Tyto cookies se používají k měření a analýze návštěvnosti našich webových stránek (množství návštěvníků, zobrazené stránky, průměrná doba prohlížení atd.). Souhlasem nám umožníte získat data o tom, jak naše stránky užíváte.


Marketingové

Používají se pro účely reklam zobrazovaných na webových stránkách třetích stran, včetně sociálních sítí a kontextové reklamy. Jsou přizpůsobeny vašim preferencím a pomáhají nám měřit účinnost našich reklamních kampaní. Pokud je deaktivujete, bude se vám při procházení internetu i nadále zobrazovat reklama, ale nebude vám přizpůsobená na míru a bude pro vás méně relevantní.


Uložit nastavení
Přijmout vše