Jaro už klepalo na dveře, tak jsme vyrazili na chalupu. Sluníčko hezky hřálo, tak jsem se pustila do opravy kamenné zídky, která mi přes zimu spadla. Nemohla jsem se ani divit, je z opuky. Přemísťovala jsem velké kameny, některé byly těžší. Jeden z těch velkých kamenů jsem si postavila na zem a zatím jsem srovnávala zídku. Kámen se převrátil a vší silou mi přistál na nártu nohy.

„Dělej, sundej mi ten kámen z nohy!“ ječela jsem bolestí. I když to trvalo asi pět vteřin, než manžel pochopil, co, kde a jak, tak jsem myslela, že se podělám. Nemohla jsem na nohu ani došlápnout. Ukáplo mi pár slziček, následoval otok a velká modřina. Když jsem dostavěla celou zídku, cca asi 8 metrů a metr vysokou, šla jsem se vysprchovat a ulehnout k odpočinku. Sotva jsem cítila záda.

„Kaféééééé,“ volala venku moje sousedka. To je vždy znamení, že máme přijít s mužem na kafe. Nemohla jsem se z postele ani zvednout. Překulila jsem se na břicho a šoupala jsem se z válendy dolů, pak na kolena a vztyk.  Ráno už to bylo lepší, ale to mě čekal další úraz, kdy jsem přemísťovala velký kámen z další rozpadlé zídky, kámen se mi vysmekl z ruky a uhodil mě do holeně. Odřel mi kůži a ta bolest, no to nebudu ani povídat. Opět následoval otok a sedřená kůže. To nejhorší mě čekalo. Když jsem vařila oběd a pohybovala jsem se v kuchyni,  tu najednou slyším obrovský randál, jako když se něco sype. Vyběhla jsem ze dveří, a co nevidím.  Protože máme kolem chalupy opuku, vypadlo pár kamenů a spadl velký kus stěny.  Dle mého úsudku to byla tuna kamení.

„To jsi při zemi, přitlač, to jsou tak dvě tuny, vezmi si, jak je některý kámen velký a těžký,“ usoudil náš kamarád, když se na tu spoušť přišel podívat.  „Dívej se, tam trčí takový velký kámen, ještě to spadne, musíme tomu pomoct“ říkám manželovi. Manžel našel  nějakou  železnou tyč a šťoural do kamene. Samozřejmě se brzy uvolnil a spadla další část stěny. Já jsem potom koštětem šťourala do toho menšího, a když kámen padal, jako hloupá jsem nastavila stehno, abych zabránila pádu na beton. Tak kámen spadl na moje stehno.  Zkroutila jsem se bolestí a následovala opět otok a modřina, taková ta dočerna. Moje nohy vypadaly, jako kdybych hrála někde fotbal. 

„Hele, tady ve vesnici je cvičení zumba, nechceš chodit?“ zeptala se mě jednou sousedka při pravidelné kávičce.  „Myslíš, že žena má málo pohybu?“ ozval se manžel „Jé, to je paráda, to bych chtěla zkusit. Já u nás nemám s kým chodit. Šárka nesportuje, Eva s Gitou jsou mimo město, tak to tam nebudu dojíždět.  Zdeni, šla  bys se mnou?“ vypočítávám důvody, proč nemůžu doma chodit na cvičení. „No já nevím, já to tam asi nevydržím, to tempo. Navíc mě stále pobolívá rameno po té operaci,“ vymlouvá se sousedka. „No nekecej, jsi ještě mladá ženská (bylo jí čtyřicet), mě taky bolí rameno a navíc jsem  třiašedesátiletá  důchodkyně,“ zdůrazňuji svůj věk, aby pochopila, že já do toho jdu a ona ne? Zdena se začala smát a navzájem jsme si dělaly ze sebe legraci, jak nevylezeme kopec, jak pro nás bude muset někdo přijet autem.

 Je čtvrtek, já přicházím do obchodu pro pečivo a hlásím Daně, která už dávno chodí na zumbu, že dnes přijdeme já i Zdena.  „Tak to je paráda. Ale připravuji vás, že je to zabíračka, přikyvuje hlavou. „Já jsem si toho vědoma, ale chci to zkusit.  Už je to sice 20 let, kdy jsem chodila na aerobik, ale vyzkouším to. Když nebudu moct, tak si prostě sednu, že jo.“  Snažím se vymlouvat a nepřipustit si, že bych to nezvládla.  Do sportovního pytlíčku, ve kterém jsem před dvaceti lety nosila cvičky na aerobik, dala jsem tepláky, ponožky, kapesníky, ručník a své zánovní cvičky a vyrazily jsme se Zdenou na naši první lekci zumby.  Do ruky jsme vtiskly paní cvičitelce peníze s tím, že jsme tady poprvé, a zaujaly jsme svá postavení. Bože, to jsem nevěděla, do čeho opravdu jdu.

Ze začátku to šlo hravě, poskakovaly jsme podle hudby, mávaly rukama, nohama, hopsaly, používaly taneční kroky a pak zase hopsaly, předkláněly se, skákaly. Myslela jsem, že vypustím duši. „Dýchejte“ volala na nás cvičitelka. „Co asi dělám“ říkala jsem si potichu.  Skončila první skladba, všechny ženy zatleskaly, odebraly se k lavičkám, napily se vody, utřely zpocená čela a vrátily se na svá stanoviště.  Já jsem se cítila ještě v pohodě, dýchat jsem zatím mohla.  Než paní cvičitelka nastavila novou skladbu, rozhlédla jsem se kolem sebe. Přede mnou stály asi tak osmnáctileté holčiny a v rohu se tísnila droboučká asi šestnáctiletá holčina. Vedle mě stála Zdena a Dana, které je čtyřicet pět. Když jsem se otočila za sebe, tak jsem hrůzou zjistila, že jsem já jediná stará cvičenka. „No nazdar,“ řekla jsem si. „Tak to musím vydržet, přece se neztrapním.“  

Opět paní cvičitelka začala v živém tempu, mávaly jsme rukama, hopsaly, skákaly, kroutily rukama, nohama. Následovalo varovné: „Dýchejte“. A já myslela, že je to můj konec, že se udusím.  Měla jsem pocit, že kyslík mi jde jen do krku, že mi odumřely  plíce . Zhluboka  jsem se nadechovala a vydechovala jako parník. Mrkla jsem okem na Zdenu, ta nevypadala lepší. Byla rudá jako krocan a ztěžka skákala. Měla tu výhodu, že se nepotila. Mně stékal pot i z vlasů.  Cítila jsem, že se blíží moje poslední hodina a umřu hrdinnou smrtí v tělocvičně. Ale konečně skončila písnička, opět jsme zatleskaly, utřely pot, napily se vody. Ztěžka jsem dosedla na lavičku a natáhla nohy. Nadechovala a vydechovala zhluboka. A co se nestalo, já chytila druhou mízu. Začalo se mi opět dobře dýchat a poskakovala jsem jako ty mladé holčiny kolem mne.  Je pravdou, že už za zády neuchopím rukou druhou ruku za loket, tak to jsem musela dělat jen jako….Ale na zem jsem dostala dlaně víc než Zdena.  Na konci zumby přišlo vydýchání a uvolnění a protahování. To už byla procházka růžovým sadem. Mokrá trička se nám lepila na těla. Z mých tepláčků se staly legíny, protože se přilepovaly na vlhké nohy. Z vlasů mi kapal pot, že jsme vypadala, že mne oblízla kráva.

Cestou z tělocvičny jsme se stavily vyzvednout mého muže v hospůdce, daly jsme si každá jedno malé pivo a zvesela jsme ťapaly do kopce k našim chaloupkám. „Tak co, jak se cítíš?“ huláká ráno na mě Zdena z okna. „Já v pohodě a co ty?“ ptám se. „Já dobrý, jen to levé rameno mě trošku bolí, ale příště jdeme zase, že jo“ směje se. To se ví, že jdeme. Já jsem sama na sebe pyšná, že jsem překonala sama sebe. Že jsem se mohla vyrovnat těm mladým holkám a ženám. Sportu zdar!