Při procházce zasněženou plání mi na mysli vytanulo toto opomíjené a pomalu pozapomínané slovo. Snad jen ve spojení „kraj pod sněhovou duchnou“. Ale já vzpomínám na peřiny mojí babičky a maminky – duchny mého dětství. Kam se jen poděly ty teplé měkoučké pelíšky, v nichž se tak sladce spalo i stonalo a nebo četlo potajmu s baterkou dlouho do noci?

Zavrhla jsem je a vyměnila za ortopedický polštář, přistýlku z paměťové pěny, lehoučkou pokrývku plněnou dutými vlákny. Podlehla jsem někdejší „protiroztočové“ kampani poukazující na peří jako na semeniště těchto miniaturních potvůrek sdílejících s námi naši domácnost. Byl to samozřejmě obchodní trik prodejců nabízejících alternativní pokrývky a skutečnost není až tak děsivá. Roztoči s námi byli, jsou a budou a úplně se jich nezbavíme, neboť nežijeme ve sterilním prostředí. Zdá se, že péřové polštáře a pokrývky zažívají renesanci podle poměrně široké nabídky na trhu. Je to o tomtéž, ale přece jen už je to jiné.

Duchny a peřiny mého dětství už zůstávají jen vzpomínkou. Nemusím ani dlouho lovit v paměti a vidím ji jako dnes. Babiččinu pruhovanou peřinu v barvě bílé a lila. V babiččině „seknici“ stály dvě postele. V jedné spala a druhá stála u protější stěny. Kdysi v ní líhal dědeček, který zemřel před mnoha lety poměrně mladý a já jsem ho už nezažila. Ale přesto byla jeho postel vždy pečlivě ustlaná, jako by připravená pro nocležníka, jen odhodit peřinu a ulehnout. Často jsem se babičky ptala, proč tomu tak je, vždyť přece dědeček už nepřijde…Vždy jsem dostala jen vyhýbavou odpověď nebo odvedla řeč jinam. Připadalo mi, že kolem této postele je záměrně vytvářena atmosféra tajemna a pruhovaná peřina nepřestávala dráždit mou přebujelou fantazii. Představivost dětí nemá hranic. Co když…Co když na posteli sedává dědečkův duch? Objeví se náhle, mlčky posedí a zmizí zase tak nečekaně, jak se objevil. A babička musí honem naklepat a urovnat peřinu, aby nikdo nic nepoznal. Teď už samozřejmě vím, že vysvětlení bylo jednoduché a zcela prozaické. Tím, že peřina zůstala na místě, vyřešilo se jednoduše ono nerudovské: Kam s ní?

Babiččina peřina pomáhala léčit mé neduhy v době, kdy jsem jako začínající školačka, dítko bázlivé a vystresované z této instituce, nebyla schopna posnídat, natož něco pojíst ve škole o přestávce. Vracela jsem se domů celá zkroucená s bolavým bříškem. A tehdy mě babička uložila do své postele, nahřála na kamnech pokličky, přiložila na bříško, hodila na mne svou pruhovanou duchnu a za pár minut bylo po bolesti.
V našem starém domě se v ložnici netopilo. Byla to místnost, kudy se jen prošlo a kde odpočívaly maminčiny peřiny. Potahy čisťounké, bílé jako z cukru. Jak si na nich zakládala! Velké prádlo se vyvářelo v kotli, bělelo na slunci, škrobilo, vozilo na mandl. Nezapomenu na den, kdy tuhle nádheru znesvětila kočka, která zde přivedla na svět své potomky. Nikdy jsem od té doby nezažila maminku tak rozčílenou. Ale stejně si myslím, že ji daleko víc rozrušilo to, jak ta malá holátka likvidovala.

V létě to pochopitelně nijak nevadilo, že v ložnici nejsou kamna, ale když přišla zima a mráz, to byla jiná. Sice se na noc pouštělo trochu tepla z obýváku, ale to moc nepomáhalo. S geniálním nápadem, jak zpříjemnit malé holčičce (mně) ukládání k spánku, přišel můj milý tatínek. Než jsem se umyla a převlékla do spacího, hupsnul pod peřinu a sálal tam jako kamínka. Duchna zadržela tolik jeho tělesného tepla, kolik jsem potřebovala. Někdy byla taková zima, že šel málem kouř od úst. Ale spalo se báječně a zdravě.

To vše je minulost. Přišla nová doba a s ní i moderní rekonstrukce starého domu. Peří ze starých duchen jsem použila jako náplň do prošívaných dek, které jsem postupně našila pro celou rodinu. Snadněji se udržovaly, dobře se pod nimi spalo, ale už to nebylo ono. Na původní duchny vzpomínám s tichou nostalgií, ale nestýská se mi. Dobře vím, že vzpomínky na dětství si většinou přebarvujeme na růžovo. Ale konec konců, proč ne?