Už neplatí, že hubnout a zahájit zdravý život se snaží jen lidé v mladém a středním věku. Do různých kurzů a poraden přicházejí čím dál častěji padesátníci, šedesátníci i starší. Chtějí konečně, ale teď už opravdu konečně zhubnout, vypadat lépe, být zdravější. Jde to?

Když si dvaašedesátiletá Marcela zaplatila hodně drahý program na změnu životního stylu v jednom řetězci poraden, v její rodině se šeptalo, že se zbláznila. „Babi, co od toho ve svém věku čekáš?“ ptal se vnuk. „To myslíš, že teď zhubneš, když se ti to celý život nedařilo?“ ptala se dcera. „Neblázni, mně se líbíš taková, jaká jsi, to si za ty prachy raději kup něco na sebe nebo opravíme plot,“ říkal jí manžel.  Marcela šla za svým jako beran. „Konečně jsem měla čas, žádné jiné starosti, tak jsem chtěla vyzkoušet, jestli se i v tomto věku dá se zdravím a váhou něco udělat,“ vysvětluje. Nakonec to bylo těžké. Vystřídala několik programů, utratila desítky tisíc, ale až nakonec díky kamarádce pochopila, že hlavní změnu musí udělat hlavně ona sama. „Došlo mi, že mě změna stylu musí samotnou těšit, ne, že mi někdo bude nakazovat, co mám a nemám jíst. Ale ubezpečila jsem se v tom, že začít se změnou se opravdu dá v každém věku,“ tvrdí.

„Rozdíl mezi klienty ve věku po padesátce a těmi mladými je v tom, že starší už jsou skeptičtější,“ říká Iva Málková, zakladatelka hnutí STOB a jedna z nejuznávanějších českých odbornic na hubnutí. „Mnoho z nich už rezignovalo, mají pocit, že pokusy o hubnutí k ničemu nevedou. Zároveň jsou ale rozumnější, než mladí, kteří si často kladou nereálné cíle. Takže já říkám, že starší lidé jsou dobří klienti,“ vysvětluje. Nicméně dodává, že když jde o tak citlivou věc jako udržení váhy a kondice, emoce převládají nad rozumem v každém věku a mnohé vysokoškolsky vzdělané šedesátnice dovedou dělat větší vylomeniny než šestnáctileté studentky. I

va Málková ve své práci často zmiňuje pojem naučená bezmocnost, který se používá v psychologii. Vysvětluje, o co jde: „Člověk na základě pocitu vlastní slabosti a nedostatku schopností získaného na základě vlastních zkušeností nabyde dojmu, že nemá smysl řešit problémovou situaci vlastním úsilím. Uvažuje pak takto:  Sluší se hubnout, sama to nezvládnu, tak bezhlavě zkusím nějaké prostředky, které slibují, že to s nimi půjde rychle a bez práce. Že to nezafungovalo loni, předloni? Rozum jde stranou, vítězí emoce s vírou, že tentokrát to zhubne za mě.“

Mnoho žen se v tomto hodnocení Ivy Málkové určitě pozná. Navíc platí, že čím jsme starší, tím více pokusů o nějakou tu změnu životního stylu máme za sebou. Mnohé starší dámy procházejí opakovaně takzvaným jo jo efektem. Tedy střídavě hubnou a pak zase přibírají a zase hubnou. Je to tím, mnoho žen vyššího věku už za život prošlo řadou pokusů o snížení váhy, často i drastickými a nezdravými dietami. Mnohé už jsou poučeny, že nikam nevedou . Teď je však nabídka diet a programů na hubnutí ještě větší, než za jejich mladých let, takže nakonec stejně neodolají.

„Nyní navíc nebezpečí spočívá v tom, že si lidé myslí, že už ani nemusí nikam dojít. Hubnutí řeší po internetu, věří, že za ně někdo na dálku udělá rychlodiagnózu a nabídne zázračný elixír. A toho samozřejmě obchodníci s hubnutím využívají,“ vysvětluje Iva Málková.

Paradoxní je, že i když se jedná o lidi vyššího věku, s životními zkušenostmi a schopnostmi reálně uvažovat, když jde o nejrůznější nabídky na rychlé zhubnutí a zkrásnění, zkušenost, inteligence i vzdělání jdou stranou. Tady je příběh osmapadesátileté Naděždy, bývalé zdravotní sestry. „Přestože jsem se celý život pohybovala ve zdravotnictví, okolo pětapadesáti mi hráblo a dala jsem se na paleo dietu. Dostala jsem se přes známé do spolku, který tuto stravu založenou na mase provozoval.  Jedla jsem dokonce syrové maso. Časem mi došlo, že jsem se stala členkou něčeho, co je jako sekta. Diskuse se nepřipouštěla, pochyby také ne. Měla jsem pocit, že ti lidé nejsou spokojení, šťastní, že prostě jedí, co jim někdo nařídil, ale vůbec jim to nedělá dobře.  Nechala jsem toho.“

I toto je podle Ivy Málkové velmi častý jev. Lidé se rozhodnou změnit životní styl, jíst jinak, ale vlastně jim to nedělá radost. „Ti lidé nejedí a nejsou šťastní. Když jedí, také nejsou šťastní, protože mají výčitky, že jedí,“ podotýká.

Pokaždé, když zahajuje nový kurz, ptá se klientů, na co mysleli včera, co je napadlo, když věděli, že den na to zahajují pokus o nový život. Tři čtvrtiny z nich říká, že mysleli na to, že se musí ještě naposledy pořádně najíst. Právě to je naprosto nesprávný přístup. Na nový život se totiž má člověk těšit, ne že ještě rychle udělá to, čeho se chce zbavit.  Univerzální rada na to, co je vhodné dělat po padesátce, pokud člověk nechce tloustnout, měknout a mít zdravotní potíže, samozřejmě  neexistuje, každý člověk je originál.

Důležité hlavně je zařadit do svého života pohyb. Bez něj se kondice nezlepší, i kdybychom do sestav jídelníčku investovali stovky tisíc. A čím je člověk starší, tím více by měl na přiměřený pohyb dbát, na tom se shodují všichni odborníci. „Důležité je nedívat se na sebe jako na tlustou nebo hubenou, na jídlo jenom jako na dobré nebo špatné, dietní nebo nedietní, dovolené nebo nedovolené. Nemyslete v kategoriích vše nebo nic. I když nejste nejlepší, nejste nejhorší, i když nejste nejkrásnější, nejste nejošklivější. A když máte pár kilo navíc, nejste tlouštíkem. Kdo zvládne sféru myšlení, je na nejlepší cestě si váhové úbytky udržet,“ podotýká Iva Málková.

Hnutí STOB pořádá řadu kurzů, mnohé i poněkud netradiční, například kurz hubnutí speciálně pro muže či kurz zdravého hubnutí s důrazem na posílení vůle. Více na www.stob.cz.    

A co Vy a zdravý životní styl? Zkoušeli jste zhubnout v seniorském věku, nebo jste začali cvičit? Podělte se o své zkušenosti s ostatními čtenáři. Napište svůj příběh o tom, jak žijete, anebo jste zkoušeli žít zdravě. Nejlepší z vašich příběhů oceníme malým dárkem (tužka na tablety či smartphony).