Nečekal jsem od tohoto hrozného dne nic povznášejícího. Nechtělo se mi z teplé postele do práce, ani do temného mrazivého jitra.

Hrůzy začaly už na stanici Pavlova. Na rohu křižovatky proti mně vyrazili dva po zuby ozbrojení policisté. Byli v černých kombinézách, s černými samopaly. Neodstřelili mě.

Při vstupu do metra zahrazovalo nástup pět černě oděných revizorů. Proklouzl jsem mezi nimi, bez pokuty. Dole u kolejí jsem byl obdarován reklamním černým pribináčkem.

Na stanici Kačerov ke mně přistoupili tři Cikáni. Byli přátelští a hovorní, nevypadali chudě, přijeli do Prahy z Popradu. Ptali se mě, proč tak brzo ráno je tu tolik lidí? Odpověděl jsem jim, že my pražští „gádžové“ musíme chodit do práce, denně. Nepochopili to. Možná na Slovensku pobírají podporu v eurech, zároveň v Čechách i v korunách. Třeba se ale mýlím.

Pokračoval jsem do zaměstnání městským autobusem. Ten se po přejetí konečné stanice proměnil v „biblický autobus“. Ženská vykřikla, do hrobového ticha autobusu Ježíši Kriste, kam to jedete? Šofér zařval Ježíš Maria, já jsem vůl! Dojeli jsme na nejbližší kruhový objezd a vrátili se zpět. Po výstupu jsem řidiči přátelsky zamával a usmál se na něj.

Odpoledne jsem se vydal domů tramvají, k rodnému Žižkovu, zase nic dobrého netuše. Na stanici Pavlova vznikla zdánlivě jednoduchá situace, opět na tramvajové stanici I. P. Pavlova. Sněžilo, mrzlo a fičelo, den se ale ještě nezteměl. Přijíždějící tramvaj zastavila, a tak jsem pozoroval dvoje dveře a dva starce. Jeden s berlí chtěl nastoupit a druhý vystoupit. Každý z jiných dveří.

Nastupující penzista s holí se mi zdál chromější, druhý vystupující a ještě sedící  pravděpodobně hbitější? Ohodnotil jsem je ale opačně! Čekal jsem u dveří na výstup toho ještě sedícího. Šlo mu to více než pomalu. Ten druhý s holí naskočil do tramvaje jako včelka. Oboje dveře se rychle zavřely, já zůstal sám stát na stanici, v té sněhové vánici. Musel jsem čekat na další tramvaj.

Povzbudivě a soucitně se na mě smála jenom tamní koktavá prodavačka novin. Z mého neštěstí se z koktavosti ihned uzdravila, přestala vykřikovat koktáním, jí prodávané tiskoviny!

Najednou se kolemjdoucí začali kolem ní houfovat lidé a začali od ní kupovat tiskoviny! Tak jsem jí aspoň snad zvýšil tržby!?

Další má jízda byla také plná zážitků. Nastoupil revizor. Šel i po mě, starém. Legitimaci mám v peněžence, v náprsní kapse kožené bundy. Prstem jsem mu ukázal na své srdce, on přiložil detektor, ten souhlasně pípnul. Revizor mi poděkoval a tím, že nikoho nenachytal, byl zachmuřen.

Jedna penzistka tu zběsila mačkala mobilní telefon, ten hlasitě pípal. Revizor ji požádal, aby toho nechala, že ho to znervózňuje. Odsekla mu, ať si vystoupí. Udělal to hned, jinak by asi někoho přizabil.

Ještě to vše nekončilo. Nastoupila učitelka třídní s malými školáky. Všichni usedli na prázdná sedadla. Přistoupil statný chlap, a jedno sedící dítě donutil pustit ho sednout. Vznikl řev a hádka, děti se prý za jízdy viklají a musí proto sedět! On křičel, že kdyby on seděl na invalidním sedadle a nastoupil invalida, také by ho hned pustil sednout!

Dojížděl jsem k našemu holičství. Jindy zářící výloha byla potemnělá. Za ní na mě mávala a usmívala se oblíbená lazebnice. Vstoupil jsem dovnitř dveřmi, s nápisem: nevstupujte se chřipkou!

Uvnitř mi řekli, že nemají elektrický proud. Vypadl jim jistič, vařili si vodu na kávu v kávovaru „Šmejd in Tchaiwan“. Nahodit jistič je maličkost, ale na Žižkově, ouha. Byl ve vedlejším činžáku, a plechová skříň měla poškozený zámek. I já jsem se v něm šťoural klíčem od auta, marně. Musel přijet pohotovostní vůz s majákem.

Pak už mě mohla lazebnice ostříhat. Byla nervózní, tak mi nastřihla ucho. Krvácení zastavila klasickým kamencem. Nakonec mi dali slevu deset korun, jako pomocníkovi a štamgastovi.

Doma jsem se zamkl raději na dva západy! Ještě že nastoupil víkend.