Vážení přátelé,

opravdu dlouho jsem zvažovala, zda mám i já "přispět svojí troškou do mlýna." Nakonec jsem se rozhodla a zde vám píši své VYZNÁNÍ.

Po celý svůj život jsem byla obklopena spoustou zvířátek, která mi krom starostí, finančních nákladů a omezování se v cestování, přinášela spoustu radostí. Na prvním místě mezi těmito tvory stáli psi různých čistokrevných plemen, ale i čistokrevní voříšci. Se všemi jsem za ta léta prožila dobré i zlé, ať jen doma na dvoře, nebo na zkouškách, závodech či výstavách. Všichni byli něčím zajímaví, všichni mi moji péči vraceli nesmírnou oddaností, jak to snad jen pes dokáže. Vždy jsem si uvědomovala, že jsou na mně zcela závislí a že já je nesmím nikdy zradit. Jen já jsem se musela rozhodnout, když jejich život přestával být důstojný, a rozloučit se s nimi. Jen já jsem za ně měla zodpovědnost, jen já jsem musela být silná a udělat ten poslední krok.

V mém životě díky přibývajícím létům došlo k velké životní změně, přestěhovala jsem se z vesnice do města. Doslova ze dne na den jsem rozprodala všechna hospodářská zvířata a do Liberce jsem si přivezla pouze zrzavého voříška - BERTÍKA. Pejska, který se dva roky proháněl v prostorách statku, který vždy, když jsem musela odejít, si sedl doma na parapet a naříkal, dokud jsem se mu neztratila z očí (podle sousedů někdy i déle). Kvůli této závislosti na mně jsem měla obavy, jak bude snášet život v malém panelákovém bytě, když odejdu, a hlavně, jak jeho budou snášet sousedé. Obavy byly zbytečné. Bertík jako by pochopil, že i v jeho životě nastala nutná a podstatná změna. NIKDY, což jsem si ověřovala u okolních sousedů, neštěkal, nenaříkal a několikrát, jako i dosud, mne rozespale vítal. Tady jsem doma, tady je moje místo, tady jsem spokojený. Díky velkému množství volného času mohu se tomuto tvorečkovi věnovat daleko intenzivněji nežli na statku. Díky tomu, že hned za domem máme spoustu příležitostí k dlouhým procházkám, jsme často několik hodin v přírodě. Ať u nádherných nedalekých rybníků, v okolních lesích, nebo vyjedeme autobusem na hřeben Ještědu a odtud se  často krkolomnými cestičkami vracíme domů. O tom, že se spolu zúčastňujeme mnoha jiných akcí, jsem již několikrát psala, soutěže voříšků, návštěvy v MŠ, Jedličkově  ústavu a dřívější závody v agility, nás plně zaměstnávají.

Pochopitelně léta mně i Bertíkovi přibývají, oba již nejsme tak akční jako dříve. Oba občas skolí nějaká zdravotní indispozice a hlavně v mém případě nastává problém, co Bertík? Ovšem díky jeho neskutečné poslušnosti a snad i chápavosti tento problém je vyřešen. Bertík totiž ochotně a poslušně jde ven s každým, kdo je na druhé straně vodítka. Dokonce ani neodbíhá, když je puštěn na volno! Já pak za touto dvojicí s dojetím koukám z okna a sleduji, jak se jeho zrzavý ocásek v dáli spokojeně vrtí. Nebyla bych upřímná, kdybych nenapsla, že soužití s ním mi nepůsobí řadu omezení. Ať se jedná o nutné ranní vstávání, několikateré denní venčení, časové omezení při mých společenských aktivitách, neustálé obavy o jeho zdraví (alergie) a v neposlední řadě dosti velké finanční náklady na jeho speciální krmivo a léky.

ALE, na druhé straně, to co mi tento můj malý kamarád dává, zastíní několikanásobně vše výše uvedené. NEJSEM sama, ráno se spolu probouzíme, spolu vítáme nový den. Celý den si s ním můžu povídat, rozumí každému slovu, každé změně intonace, každému povzdechu. Pozorně sleduje vše co doma dělám, kdykoliv potřebuji, když se mi nechce vstávat, přináší mi vše, o co jej požádám. Brýle, mobil, ponožky, pantofle a mnoho a mnoho jiného. Když se sprchuji, sedí a  čeká, až mu řeknu, přinese mi na bedně připravenou osušku, abych nemusela vystoupit ze sprchy mokrá na dlaždice. Večer si vleze vedle mne na druhou válendu, rozvalí se na záda a já jej dlouho a dlouho hladím po bříšku, dokud neusne.

Několikrát za noc do mne dloubne čumákem, já v polospánku nadzvihnu deku, aby se mohl ke mně přitulit. Když je mu horko, flákne sebou na moje nohy a já, abych jej nebudila, mnohokrát vydržím i v nepřirozené poloze dlouhý čas. Ach ty Bertíku, ty moje trápení, ty moje starosti, ty moje velké potěšení. Ty můj motore, který mne stále poháníš dál a dál a nedovolíš, abych, jak jsem již někde řekla, obrostla mechem. Děkuji ti pejsku za to, jaký jsi, děkuji ti za tvoji bezmeznou lásku a slibuji, že až nastane čas, kdy bude nutné se rozloučit navždy, budu silná a připravená. Vždyť i ty máš jenom mne... Bábinka

Příspěvek je součásti Tématu týdne o domácích mazlíčcích. Chovali jste nebo chováte doma nějaké zvířátko? Sepište své zkušenosti na portál i60. Vyhrát můžete malý dárek. Téma týdne trvá do 12.2.2017.