Za poslední čtvrtstoletí se do Prahy nastěhoval skoro milion vesničanů. Přinesli do metropole své polní návyky, jako jsou rvačky na ulicích a v dopravních prostředcích.

Původní pražské obyvatelstvo, z dob civilizace - první republiky, se v lidově demokratickém zřízení nijak zvlášť nemnožilo (nedostatek bytů a peněz), pak vymřelo stářím; případní potomci pak emigrovali do bohatších západních zemí. Ve městě tak vznikl prostor pro nepražské kolonisty. Ti se potom neměli od koho naučit dřívější zdvořilosti.

V letošním roce ale vše zlé utichlo! Začínáme být najednou západnější než ten Západ!

Na zebrových přechodech pro chodce (mnohde už neviditelných) šoféři ochotně zastavují, nechávají chodce bezpečně přejít na druhou stranu vozovky. Ti jim na pozdrav a poděkování přátelsky zamávají rukou. Tak nám to povídal už před dvaceti lety z Británie spisovatel František Nepil. Teď se to zaběhlo i nás.

V tramvajích také došlo k neuvěřitelné změně. Dřívější rvačky o jedno volné sedadlo už jsou neznámý pojem. Staří penzisté ochotně uvolňují svá sedadla mladým rodičům s malými dětmi. I ti jim s úsměvem poděkují.

V pouliční žebrotě jsme také už překonali bohaté západoevropské metropole. Jakmile invalida zaujme vystávací postoj a vystrčí pahýl, každý druhý kolemjdoucí mu vhodí mince do žebradla. Pokud u sebe zaparkuje ještě psa, dá mu peníze skoro každý kolemjdoucí.

Nedovedu si představit, jak ještě dál budeme dohánět a předhánět bohatou západní Evropu!? O čem to já ještě budu moci psát?