Mezinárodně uznávaná psycholožka českého původu Jiřina Prekopová má zásadu, která mnohým lidem v dnešní době může připadat šokující. „Muž by měl u stolu v rodině dostávat jídlo jako první, tak to dříve bývalo běžné,“ říká. „Mužská role se z rodin vytrácí, chlapci nemají mužské vzory a děti nevidí láskyplné modely fungujících rodin. V mnoha domácnostech je nyní vaření a společné stolování výjimkou. Rodiče dají dětem peníze, aby si něco koupily. Roli vychovatele přebírá televize.“

Knihy této dámy, které se blíží devadesátka, se v Německu i dalších zemích staly bestsellery a právě absence společného scházení se u rodinného stolu je téma, kterému se často věnuje.

O prospěšnosti tohoto zdánlivě zastaralého rituálu se mluví čím dál více. V mnoha rodinách kvůli němu dochází k neshodám.

„Moje generace na takové rituály neměla čas. Každý jsme jedli v práci v kantýně. Cestou domů jsem vystála fronty na kde co. Pak jsme si s manželem a dětmi večer namazali rohlíky taveným sýrem nebo jsem udělala polévku na den dopředu, kterou si každý bral podle toho, kdy se objevil doma,“ vypráví devětašedesátiletá Hana z Ostravy. Je překvapená, jaké rituály kolem jídla teď dělá její snacha. „Pravidelně mě jednou za dva týdny zve na večeři. Je to milé, ale jsem tím až zaskočena. Má krásně prostřený stůl, na něm vázu s květinami, podává několik chodů. Trvá na tom, že když oznámí takovou večeři, muž, tři děti i já, musíme dorazit, i kdyby se dělo nevím co. Trošku mi přijde, že se předvádí. Pak si to totiž celé fotí, zveřejňuje na facebooku a ukazuje světu, jak skvělá je hospodyňka. Na druhé straně se mi to líbí. Rodina si u jídla povídá, je to takové zklidnění. Kluci, kteří jsou normálně rozjívení, se utiší a pěkně si s námi povídají,“ popisuje.

Psychologové se jednoznačně shodují: Ženy, trvejte na tom, aby se rodina scházela u společného jídla. Držte tento rituál, ať jste matky či babičky, ať je vaše rodina dvoučlenná nebo dvacetičlenná. Vytvářejte různé sestavy jejich členů, pokud se nemůžete scházet společně všichni, ale stolujte společně při každé možné příležitosti.

Tento zvyk se vytrácel z českých rodin s tím, jak se mnoho z nich zabydlelo v panelových domech s malými pokoji. Vznikl model: ložnice, obývací pokoj se sedačkou a konferenčním stolkem a kuchyň, do které se velký stůl mnohdy ani nevešel. A tak se často jedlo na etapy. Zkrátka, kdo došel domů, najedl se. Takže dnešní babičky paradoxně na společné stolování nejsou moc zvyklé a braly ho jako přežitek z dob filmů pro pamětníky, ve kterých otec Kondelík čeká, až mu žena v zástěrce hospodyňky jako prvnímu naleje polévku z velké mísy.

Jenže tak to bylo správně.

Na téma společného stolování se v poslední době zaměřilo několik výzkumů. Vyplynulo z nich, že pravidelně společně jí u jednoho stolu jen třicet sedm procent českých rodin.

„Vždy jsem toužila po velkém stolu, u kterého by se rodina scházela, jenže v našem panelákovém bytě to nebylo možné,“ vypráví pětašedesátiletá Kateřina. „Měli jsme byt tři plus jedna a vychovali jsme v něm tři děti. Byl to chaos a šlo hlavně o to, jak se tam vtěsnat a mít každý trochu soukromí. Pak jsme si s mužem pořídili chalupu. Jako první jsme v ní zařídili velkou kuchyň s obrovským jídelním stolem. Kupodivu se k nám nyní sjíždí všechny tři děti s rodinami. Máme šest vnoučat. Loni v létě jsme se sešli všichni, včetně dvou maminek mých snach, takže nás bylo šestnáct. Navařila jsem, holky něco přivezly, jedli jsme, povídali si. Děti byly neuvěřitelně klidné, bylo vidět, že se ji to líbí. Teď pořádám taková setkání čtyřikrát do roka. Užíváme si, že konečně máme ten velký stůl,“ vypráví.

„Děti potřebují vidět, jak funguje rodina. To, že si rodiče povídají, že společně něco připravují. Zkušenosti z ranného dětství jsou určující pro schopnost či neschopnost věřit ve stabilní vztah. Ale jaké mohou být dnešní děti, které nevidí, že si rodiče jsou schopni udělat aspoň čas na to sejít se společně u jídla?“ říká psycholožka Jiřina Prekopová.

V mnoha rodinách na toto téma zaznívá argument: Děti o společné stolování nestojí, nemají čas, přece je nemůžeme nutit.

„Z dětských životů se vytrácí jednoznačnost. Čím dál méně slyší v rodinách jasné ano a jasné ne. Jenže ony potřebují autority, potřebují slyšet to ano či ne, musíš či nesmíš,“ vysvětluje psycholožka.

Tak se nebojme čas od času v rodině zavelet: Sejdeme se tehdy a tehdy, uvařím a budeme si povídat. Nebojme se, že budeme označeny za babičky se zastaralými názory, které se zasekly v dávných dobách. Právě naopak. Takto uvažují babičky moderní, které zajímají současné trendy. A ty jsou jasné: Stolujme společně, ať je nám dvacet nebo osmdesát.