Dvě kamarádky nedávno byly navštívit bývalou spolužačku, kterou neviděly řadu let. Dotyčná žila v Rakousku, na zbytek života se rozhodla vrátit do vlasti. Má krásný byt v jednom pražském rezortu pro seniory. Dvoupokojový bezbariérový krásně zařízený byt  s velkou terasou a perfektními službami. Stojí hodně peněz, ale dotyčná si to může dovolit. Navíc se po mrtvici hůře pohybuje, potřebuje pomoc a rehabilitace, které má přímo v rezortu. Příbuzné nemá, manžel jí zemřel před pěti lety, brzy jí bude osmdesát.

Ty dvě kamarádky jsou na tom výrazně finanční hůře. Jedna žije ve starém bytě a sotva jí tak z penze po zaplacením nájmu zbude na základní životní potřeby. Druhá bydlí ve vilce s dcerou, zeťem a jejich dvěma dětmi. Často tam dochází k neshodám kvůli financování oprav domu a dalších věcí. Ale obě se s rodinami stýkají, necítí se samy. Střet těchto různých životních stylů skončil celkem očekávaně. Dvě dámy na odchodu: „Ta se má, co? Takový byt, to musí stát peněz. Ta holt nemá žádné starosti.“

Dáma v penzionu vypráví pečovatelce: „Ty moje kamarádky se mají. Představte si, obě ještě v našem věku bydlí ve svých původních bytech, nemusely se stěhovat, navíc obě mají rodiny. Říkaly, že na Vánoce nebývají samy. Ty se mají.“ Jisté je jedno: Pokud přijde ta fáze stáří, kdy člověk potřebuje pomoct, je dobré mít finanční prostředky k tomu, aby si ji mohl dopřát. Nebo je třeba mít rodinu, která vypomůže, ať už psychicky, fyzicky či finančně. Tvrdit, že peníze nejsou důležité a dobře se dá žít i bez nich, je ve vyšším věku lhaní si do vlastní kapsy. Přesto to však neznamená, že když budeme výborně finančně zabezpečeni, budeme šťastnější a prožijeme poslední fázi života lépe, než ti, kteří mají peněz méně.

Nejrůznější výzkumy ukazují, že štěstí si penězi můžeme koupit, ale jen do určité hranice. Například autor bestselleru Štěstí doručeno Tony Hsieh to vyjadřuje slovy: „Je dobré si udělat seznam nejšťastnějších období ve svém životě a porovnávat to s tím, v jaké jsme v té době byli finanční kondici. Já to udělal. Uvědomil jsem si, že žádné z nich nebylo závislé na penězích. Došlo mi, že šťastný jsem byl, když jsem mohl něco budovat, zapojovat tvořivost a vynalézavost.“ Udělat si takové soukromé porovnání pocitů štěstí a financí je prospěšné. Člověk často dojde k závěru, že se cítil šťastný, když začínal  budovat domácnost, i když spal ve spacáku. Jenže s milovanou bytostí. Že byl šťastný, když skončily povodně a ukázalo se, že se zachránil jeho pes, přestože mu voda zničila auto i barák. Že byl šťastný, když ho v nemocnici navštívili kamarádi, které léta neviděl, byť v té době přemýšlel, zda vůbec kvůli nemoci bude moct zůstat dál v původní práci a z čeho bude žít. Problém je totiž v tom, že výraz štěstí a peníze by se vůbec neměly spojovat. Peníze totiž mají přinášet pocit spokojenosti, ulehčovat život, ale štěstí fakt ne.

„Je třeba dělat rozdíl mezi celkovou spokojeností a pocitem štěstí,“ říká Ivo Toman, kouč a autor řady motivačních bestsellerů, například knihy s názvem Štěstí na míru. „Bohatství zvyšuje celkovou spokojenost se životem, ale nezlepšuje naše okamžité štěstí. To totiž ovlivňují chvilkové impulsy. Takže i miliardář je nešťastný ve chvíli, když sleduje ve večerních zprávách, co vyvádí politici,“ dodává. Podle něj k pocitům štěstí nepřispívá ani současný růst životní úrovně, což hezky dokladuje na tom, že si nyní můžeme koupit spoustu zboží a jeho cena klesá. Zatímco dříve jsme na auta, televizory či jinou techniku vydělávali mnohem déle, nyní je vše dostupnější.

„V polovině osmdesátých let cena mobilního telefonu představovala asi 450 pracovních hodin průměrného Američana. Od dvě desetiletí později ho má každý a stojí jen 9 pracovních hodin. To je o mnoho méně než dříve. Jsou kvůli tomu lidé šťastnější? Nejsou. Jen vícekrát naštvaně volají jiným lidem,“ říká.

Ano, je to jasné, ani materiální věci nás šťastnějšími nečiní. Máme z nich zpravidla radost jen tehdy, když si je pořídíme. Pak je začneme brát jako běžnou věc. Pocit štěstí je pryč. Mohou nám přinést jedině usnadnění práce, života, a podobně. Proto lidé, kteří umí hospodařit s penězi, vědí, že je třeba investovat do věcí, které přináší dlouhodobější užitek. Když se pokazí pračka, je důležité mít na novou, protože nám pračka výrazně zpříjemňuje život. Ale pořizování si co  deset let nové sedací soupravy jen proto, že se v časopisech píše, že ta naše už není módní, nepřinese ani kvalitnější život ani pocit štěstí.

Je to zapeklitý problém, ale jasné je jedno: Peníze jsou od toho, aby nám činily život jednodušší a čím je člověk starší, tím více to ocení. Ale myslet si, že nám jejich dostatek přinese pocity štěstí, je hloupost. I to souvisí s přibývajícími léty. Čím je člověk starší, zpravidla cítí, že pocity štěstí mu přináší setkání se zajímavými lidmi, návštěva příbuzných, cestování, vzdělávání se, zkrátka dojem, že mu má život ještě co nabídnout. Peníze mu to všechno mohou usnadnit, ale ten opravdový aktuální pocit štěstí si musí umět vytvořit každý sám.