Na prvního dubna o půlnoci

viděl jsem padat hvězdu,

možná, že aprílovou.

Co já vím?

Rozlítaná byla

jak dveře do průjezdu

a hrčela jak špatný rým.

Hlavou se dotkla země

a nohy v nebi ještě měla,

a já jen hlesl

ach bože, jak je krásná

ta poslankyně nových zpráv,

ta Kolumbova karavela.

Než stačil jsem si cosi přát

zmizela v ohni tření.

Jen kosmický prach po ní zbyl

a v mé hlavě trochu snění

o malinkém člověku,

jenž pod klenbou dálek

hlavu zdvíhá vzhůru

a za život prosí,

a za bosé nohy v parku

i za plaché oči losí.

Za všechny, co opět skáčou přes kaluže,

za ženy smutné i za slabé muže,

za dětské hlásky osamělých hříbat,

za lež, jež naučí se pravdu říkat,

za lásku pro zrádnou Šárku,

za bouřné vody a na nich křehkou bárku

A tak jsem stál pod lustrem z hvězd

a tiše přál životu.

A také vám.

Přát lásku ještě nikdy nebolelo.

Ať vám spadne hvězda do dlaní

ať sny se vzbudí ze spaní

a život ať je krásné leporelo.