Víte, co to je, když se na vás přiřítí velká voda? Ne? Tak to já už ano.
Ti, co čtou tyhle stránky pravidelně, už nejspíš vědí, že moje z internetu spadlá kamarádka Zdenča má podle ní ve mně své druhé Já a já zase v ní, protože jak ona sama tvrdí, jsme my dvě jedinečné a všechno ostatní je druhé. Tahle dvě JÁ svedl dohromady její „Jiří z Poděbrad“, ale ne ten z „Románku….“ ale jeho nepodařená předloha. A protože setkání na neutrální půdě už jsme měly za sebou k oboustranné spokojenosti, dohodly jsme se strávit společný víkend, a pokud to ve zdraví přežijeme, budeme to opakovat, dokud nás smrt nerozdělí nebo dokud ji nezaškrtím (zkrátka půjdeme kus cesty životem vedle sebe, dokud nám to bude chutnat). A protože mne to zrovna do Prahy netáhne, ač jsem rodilá Prajzle, zvolily jsme víkend u nás v Kladně (navíc na zahradě kávička v altánku – to v Praze nemá).
V dohodnutý den a hodinu přijelo to moje vznosné druhé JÁ – „bohyně lásky“ (jak ona tvrdí – já jsem prý „bohyně porozumění a trpělivosti“) a já se synem jsme ji vyzvedli na autobusovém nádraží. Nasedla a vyjeli jsme k domovu. Tedy nevyjeli, spíš jen popojeli, neb milá „bohyně“ zjistila, že jí něco chybí. To něco byl batůžek se zcela nepodstatnými věcmi, jako jsou doklady, peněženka, tablet a kreditní karty. Popadla při vystupování na místě totiž pouze kabelu s důležitou noční košilí a kartáčkem na zuby, zatímco batůžek zůstal na odkládací poličce v autobusu. Takže jsme vyjeli z parkoviště, abychom se do něj oklikou vrátili (museli jsme totiž proto přejet dvě světelné křižovatky). Pán u vjezdu na parkoviště sice koukal nějak divně na tu naši okružní jízdu, ale vydal nám nový parkovací lístek. (Možná si tajně ťukal na čelo). S „bohyní“, jsme vtrhly do kanceláře ČSAD, abychom zjistily, jestli někdo batůžek neodevzdal, či není-li ještě v autobusu a hlavně, v kterém. V kanceláři na nás koukaly úřednice jako na zjevení, nemajíce ani tuchu, který že to autobus právě přijel z Prahy. K tomu, aby to zjistily, potřebovaly jízdenku, jenže ta byla právě v tom zapomenutém baťohu. Na dotaz úřednice, jak vypadal ten autobus, odpověděla rozevlátá a kapku zmoklá „bohyně“, že měl kola a dvoje dveře (celkem inteligentní odpověď na skoro počítačovou odbornici, že). Super postřeh, to moc pomohlo.
Tak jsme se vydaly předmětný autobus na nádraží najít, modlíce se, aby mezitím neodjel do garáží. Měly jsme štěstí, protože autobusy se tu vyskytovaly v hojném počtu asi pěti kusů. „Bohyně“ neomylně zamířila k jednomu z nich přes celé nádraží, a protože v jejím podvědomí přece jen nějaké poznávací znaky uvízly, skutečně trefila ten pravý. Řidiče sice nezahlédla, ale svůj zapomenutý baťůžek ano, na polici nad sedadlem. Z radosti tak oplácávala autobus, že probudila v něm spícího řidiče a konečně objala to svoje znovunabyté zavazadlo, které jí řidič podal. Celá natěšená mu poděkovala za vrácení batohu, on jí poděkoval, že mu nepřevrhla radostí autobus, a preventivně rychle zavřel dveře autobusu, aby ještě od rozvrkočené „bohyně“ nedošel úhony.
Tak jsme se šťastné dopídily ztraceného, vrátily se k autu a znovu vyjeli k domovu. Dorazili jsme už v pohodě, beze ztrát na lidech i zavazadlech, protože už jsme „bohyni“ neumožnili opustit vozidlo, dokud jsme nestáli na dvoře. Pak už se konalo jen celkem poklidné vybalení Zdenulčiných zavazadélek, odpolední posezení u kávy venku v altánku, večer už tak poklidný nebyl, protože po večeři a další kávě jsme se za vzájemného špičkování a propírání zážitků ze seznamky (samozřejmě, že jsme nenechali nit suchou na našich protějšcích) prochechtaly až daleko přes půlnoc, načež jsme upadly obě do spánku, rovnajícímu se bezvědomí.
……………………………………………………..pokračování příště…………..
Pošlete odkaz na tento článek
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda…
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v…
Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata,…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
Pojedu sama k moři. Tu větu jsem převalovala v hlavě asi pět let.…
Tohle je intimní zpověď zralé ženy. Proto varuji všechny čtenáře,…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
… a jak za to ale nemůžu, protože mi příroda prostě velký…
Opakoval se rok 1997, Bohumín zase pod vodou. Meteorologové…
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na…
Ukázkový úvodní text článku
Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v…
Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku…
Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva,…
Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela,…
„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo…
My, co jsme dospěli do věku, kdy nás začnou zrádně opouštět i…
Dnešek začal skutečně lahůdkově. V práci nás sedí šest - tři a tři…
Jsem poměrně spokojený dědek. Nad politikou jsem už zlomil hůl, do…
Jak se začínají v médiích pomaloučku polehoučku objevovat zprávy o…
Budeme mít klid, o nic se nemusíme starat, stejně by po nás jednou…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Příprava na Vánoce v naší rodině začíná koncem října. Obě snachy…
Bolelo to hodně a nakonec se ukázalo, že zákrok v ústní dutině…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Zatímco moje sestra žije aktivním životem pražského seniora,…
Den jako každý druhý s výhledem na krátkou práci v kanceláři,…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Každý máme nastavené možnosti a hranice, přes které už nejede vlak…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Řízením osudu jsem se ocitla v této životní etapě ve…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Vlastně to tenkrát před dávnými léty nebylo nic extra a on…
Když jsem se zamyslela nad svým životem, nemyslím si, že bych měla…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
Ukázkový úvodní text článku
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit,…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Jako nadaný hypochondr historkami se zdravotní tématikou oplývám,…
O plnění svých snů jsem již tady psala. Trošku Vám je připomenu.…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější…
Nepatřím mezi ty, kteří se často zabývají svou minulostí. Možná…
A je to tady zase. Opět přicházejí vánoční svátky. A s nimi hodně…
Bylo po poledni. Čekala jsem na jedné pražské anonymní autobusové…
Všechno to začalo oznámením do poštovní schránky, kde se nám…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %