Chci napsat něco ke vzdělávání dětí ve školách. Je to stokrát omleté téma, že?

Druhým nebo třetím rokem v ČR existují scioškoly. Jsou zatím v Praze, Brně a Olomouci a nyní se připravují v dalších městech. Nejsem náborářem scioškoly, snažím se předat informaci a svůj vlastní názor na tento nadějný pokus.

On ten název nezní moc lákavě, spíš připomíná něco jako sci-fi školu a v určitém smyslu tomu tak i je. Směřuje totiž mimo tradiční pojetí školy a výuky. Avšak proto ji nemusíme hned zavrhovat, naopak, otevřeme oči a nastražme uši, třeba se opět rodí něco, co naše školství tak zoufale potřebuje – větší rozmanitost v metodách i obsahu vyučování. Učitelé to většinou nepotřebují a budou ostře proti, úřady rovněž, většina rodičů taky (ať si tedy klidně nechají dítě v rakousko-uherské škole). Jde totiž o totální změnu pojetí vzdělávání, to každý jen tak nerozdýchá. Přitom já nejsem jejím stoprocentním nadšencem (vždyť o ní vím jen z médií) a už vůbec placeným propagátorem. Jsem občan Čepelka, který vychodil základní i střední školu a poslal tam své tři děti a ty tam teď posílají mé vnuky. Dva už jsou naštěstí v Montessori škole, protože toto alternativní pojetí vzdělávání má zrovna tak jako třeba waldorfské výborné výsledky.

Tak o co tedy jde? Scioškola uznává, že svět se velmi rychle proměňuje, mnohem rychleji, než se stačí tisknout nové učebnice. Exploze nových poznatků ve složitém světě však paradoxně nemá způsobovat tloustnutí učebnic, nýbrž zvládání způsobů, jak se v takovém světě orientovat, co a jak dělat, aby člověk prožil plný život a přitom neškodil ostatním (To je moje interpretace, takhle to zakladatel scioškoly Ondřej Šteffl přímo neřekl.)

Každé dítě je jiné, a proto potřebuje individuální plán vzdělávání. Tradiční škola to odmítá, protože tradiční učitel by to prostě nezvládl. Samozřejmě, že jsou základní oblasti, které musí zvládnout každý, týkají se například určité znalosti matematiky nebo českého jazyka. Ale kromě těchto dvou a ještě angličtiny a tělocviku se ve scioškole už neučí žádné další předměty, jak jsme je znali my. Všechno ostatní se učí pomocí takzvaných projektů. To jsou praktické záměry a situace, které jsou podobně jako život složité, možná nejasné, nutící k tomu, zaujmout určitý postoj a učit se nejen poznávat, ale i rozhodovat se, komunikovat a jednat.

Totiž, jak si jistě každý z nás všiml, skutečný život neběží po předmětech, nýbrž po problémech, událostech, příležitostech a rozmanitých situacích. Nežijete teď v chemii a za hodinu v dějepise, nýbrž procházíte neustále situacemi a událostmi, v nichž musíte nějak jednat, něco rozhodnout, něco pochopit a uznat nebo odmítnout, s někým spolupracovat, na někoho se spolehnout atd. K tomu nepotřebujete vědět všechno možné. Určitě potřebujete víc znát, jak se domoci svého práva, než třeba goniometrické funkce nebo vzorce v organické chemii.

Dneska naprostá většina lidí nosí v kapse malou škatulku, která mu kdykoli zprostředkuje skoro veškeré vědění lidstva. Poskytuje mu okamžité informace, někdy ovšem falešné (a jak se v nich vyznat, když roky trávil učením vzorců?), ale zato nesmírné množství, proti němuž je 25 milionů tištěných svazků slavné Britské knihovny směšně málo. Vy víte dobře, kam mířím. Jde o internet. Internet, který můžete používat díky chytrému telefonu. A když jsem u toho „chytrého: chceme mít z dětí pouze chytré blbce, kteří budou znát všechno možné (=chytří), ale pomoci starému člověku s těžkým zavazadlem neumějí nebo nechtějí (=blbci)? 

Scioškola proto nezdůrazňuje jen znalosti a informace, jak se to stává klasické škole. Každé dítě si může volit, co chce dělat, protože ať to je, co je, při tom se učí. Jedno dítě plánuje výlet, druhý chce na internetu vydat knížku, třetí připravuje výstavu. Ale při realizaci takového plánu (projektu) se děti vlastně učí celou řadu dovedností, vytvářejí se jejich postoje k ostatním dětem, ke světu i k sobě samému. „Chceme,“ píšou scioškoly, „aby děti, které projdou ScioŠkolou, žily dobré a spokojené životy a aby byly aktivními tvůrci budoucího světa“. Nejde o to, nosit informaci v hlavě, ale v případě potřeby si ji umět obstarat. Když si naopak nenosíš v hlavě, jak se bránit třeba manipulaci ze strany politiků a obchodníků nebo jak se zachovat v té které situaci a jaký vlastně být, jak žít, tak potom z tebe ani encyklopedické znalosti lepšího člověka neudělají.

Už tedy asi nepřekvapí, že ve scioškolách není známkování. Jen toto musí spoustu rodičů i prarodičů vylekat – přece jsme zvyklí, jak se ta škola nádherně vyjádří jediným číslem, že ano? Ale vždyť život takhle taky neznámkuje! V životě dostáváme třeba i pro stejnou věc jak pohlavky, tak pohlazení, nejsme přece svým okolím hodnoceni jednotně (zaměstnavatel nás vidí jinak než vlastní děti) a nejčastěji si ani nejsme jistí, jak nás vlastně ten svět hodnotí a co po nás chce. 

Jasně, že scioškola jako nová alternativa má „své mouchy“ a že na jednotlivých školách mohou vznikat problémy. Ty ovšem vznikají neustále i v klasických školách a je to tím horší, že je tam nikdo nedokáže zvládnout. Někdy a někde (určitě ne vždy a všude) se objevuje neukázněnost žáků a šikanování spolužáků i učitelů, líní učitelé a zdivočelí rodiče, drogy a alkohol mezi dětmi, ztráta základních dovedností (které děti vlastně ani nezískaly), přemíra zbytečných poznatků a přitom mezery v základech matematiky nebo češtiny (čili v umění myslet), přezíravost vůči škole, která ztrácí autoritu. Jak má dítě a mladý člověk pochopit celkový řád světa, strukturovanost společnosti a najít tam své místo, když rodiče často selhávají, povinná vojenská služba neexistuje, o škole jsem už psal a internet s chytrým telefonem dávají iluzi, že jeho uživatel v životě někam směřuje, že je dokonce ve světě nějak aktivní. Na facebook napíše nějakou pitomost, která se mu stala, dokonce ji vyfotí, nebo vyjádří souhlas s nějakou událostí a už se mu zdá, že se někam posunul a že světu něco aktivně dává. Neposunul a nedává. Nevztahuje se to na všechny mladé, zdaleka ne, ale na významnou menšinu (ne-li již většinu) zejména starších dětí už ano.    

Zastánci tzv. silného státu asi budou proti scioškolám i montessori školám, daltonovským školám a waldorfským školám, protože chtějí školu jednotnou, kde nikdo moc nevyčnívá. Aby se nestalo, že zrovna ten jejich potomek bude naopak „začnívat“. Chtějí přehlednost, uniformitu, a když se někdo nebo něco odlišuje, tak hned spřádají teorie spiknutí a hledají nějaké temné síly. Ale v alternativní pedagogice nejsou žádní záškodníci. Ti lidé si pouze všimli, že – slovy Ondřeje Šteffla – „principem pokroku je zkoušení různých cest a hledání té nejlepší, opakem je stagnace, nepružnost, jednotnost“.

Také Šteffl odmítá myšlenku, že by všechny školy měly být stejné, například podobné scioškolám. Potřebujeme různé školy, protože pro život celé společnosti potřebujeme lidi tvořivé i rutinéry, umělce i techniky, trochu praštěné i zcela ukázněné, rychlé i rozvážné, kritické i poslušné, odvážné i opatrné. Každý může mít své užitečné místo ve společnosti a žít uspokojivý život. Scioškoly jsou jedna z alternativ pro současné převažující školství. Když se jim a dalším alternativním výchovně vzdělávacím programům bude dařit, bude to znamenat ústup klasické rakousko-uherské školy 19. století a aspoň malý příklon k idejím J. A. Komenského.

Kdo by se tedy vlastně měl učit? No samozřejmě, že nejen děti. Měli by se učit učitelé (učit se učit – aby děti připravovali lépe do života). Měli by se učit mnozí rodiče (a nevymlouvat se na školu, že je všechno nenaučí – jak by taky mohla??). A měli bychom se k tomu vyslovovat i my starší, kteří už jsme schopni říci, co nám kdysi škola dala a co nám nedala, i když mohla a měla.

Nakonec tedy platí to okřídlené heslo, zato se zcela novým obsahem: učit se (děti), učit se (učitelé), učit se (rodiče). Věřím, že to tak má být. Nechtějme být všichni stejní.