Hypochondři nejsou k smíchu!Jedna ostravská praktická lékařka dělí své pacienty, které tvoří převážně senioři, do dvou skupin. "Jedny posílám ke specialistům marně. Argumentují tím, že v jejich věku už žádná zvláštní vyšetření nepotřebují. Dokonce říkají: Nač utrácet peníze na nás dědky či babky, radši ať je pojišťovny vynaloží na mladé. Druhou skupinu tvoří pacienti přesně opační. Stačí aby ráno kýchli a už je mám v ordinaci, přičemž  žádají odvoz do fakultní nemocnice, protože jsou si jisti, že jim přes noc v nose vybujel nádor. Jsou si tím jisti, protože tráví dny a noci pročítáním nejrůznějších nesmyslných článků o chorobách, ať už v časopisech nebo na internetu. Mnozí se ládují volně dostupnými léky, stále si měří tlak a za každým problémem vidí jistou smrt," vypráví.

Hypochondrie? Psychická porucha!

Potíž je v tom, že řada z těch, o kterých si myslíme, že pouze trpí obavami o své zdraví, ve skutečnosti trpí psychickou poruchou. Hypochondrie je totiž problém spočívající v tom, že jakákoli změna tělesného stavu v člověku vyvolává úzkost a strach. Nejeden člověk s těmito problémy tak patří ne do ambulance praktického lékaře, ale k psychiatrovi. Jenže průvodním jevem této nemoci je nedůvěra k lékařům, takže je jasné, že ten správný hypochondr si nikdy neřekne: Mám problém, jdu se léčit na psychiatrii. Naopak obchází další a další praktiky i specialisty na všechno možné a dál si zoufá, jak jsou nemožní, protože nedokážou rozpoznat jeho vážné nemoci. Nemoci, o kterých ví jen on sám.

"Bolí mě žaludek, to je určitě rakovina. Tuhle větu říká moje máma už pět let," vypráví čtyřicetiletý učitel z Prahy. "Obešla už všechna možná vyšetření a přestože žádný nádor nemá, je o něm skálopevně přesvědčena. Každé naše setkání končí větou: Však už tady brzy nebudu. Nebo: To už pro mě nemá smysl, to je už pro mě zbytečné. Je to pro celou rodinu velmi otravné, únavné, ale nevíme si s ní rady," vysvětluje.

Typické chování hypochondra?

Psychologové jej také popisují takto: Každý drobný neduh považuje za vážnou nemoc, nejčastěji rakovinu. Když cítí, že jej okolí nebere vážně, ke skutečným problémům si přimýšlí další. Například: Ke všemu už taky špatně dýchám, to jsou už metastáze. Nedůvěřuje lékařům, často je mění, dokonce na ně i píše stížnosti. Přesto k nim rád a často chodí. Návštěva lékaře je pro něj nutnost. Rád si na internetu nebo v knihách čte o nemocech.

"Obrátila se na mě žena jednoho šedesátníka, který posledních pět let tráví noci na internetu a čte zásadně diskuse o nemocích," vypráví terapeutka Kateřina Novotná. "Chtěla poradit, jak jej dostat k psychologovi, protože po každém takovém internetovém bádání ráno vyráží k lékaři se seznamem nemocí, které u sebe objevil. Jeho praktická lékařka přitom tvrdí, že má jen vysoký tlak a cholesterol, jinak je vpořádku. Ale pán jí nevěří. Jeho posledním kouskem bylo, že se rozhodl, že je HIV pozitivní a žádal, aby ho poslala na testy. Jeho paní je zoufalá, ale samozřejmě se jí ho nepodařilo přesvědčit, že by si o svých pocitech třeba mohl s někým promluvit," říká.

Psychická nepohoda prohlubuje příznaky nemocí

"Hypochondrie je vlastně projev nejistoty a úzkosti a v dnešní době lidí s těmito pocity přibývá," říká psychiatr Jan Cimický. "Takže se stává, že se nejistota se svým postavením ve společnosti a pocit ohrožení někdy promítá právě tímto způsobem," vysvětluje.

Právě lidé vyššího věku se do takové situace mnohdy dostávají. Najednou mají pocit, že nejsou potřební, že současnému světu přestávají rozumět, že se nestíhají orientovat v nejmodernější technice. A úzkost, nejistota se může projevit právě namlouváním si potíží. Průvodním znakem hypochondrie však je to, že ony ty potíže mnohdy skutečně nastanou. Ne, člověk si je nemůže takzvaně sám přivolat, ale na druhé straně psychická nepohoda opravdu příznaky některých nemocí prohlubuje. "Když člověk trpí utkvělou představou, že má nemocné srdce, tak se třeba přestane úplně hýbat, vyloučí ze svého života veškerou námahu a výsledkem je, že mu ochabují svaly, tloustne, takže se skutečně cítí stále hůř. A opravdu je mu hůř," líčí Jan Cimický.

Právě mezi lidmi vyššího věku je hodně těch, kteří rádi mluví o svých tělesných obtížích, o bolestech, o lékařích, o lécích. Částečně je to přirozené, tohle všechno prostě ke stárnutí patří. Ale určitě lepší je přístup jaký má například pětašedesátiletá bývalá knihovnice z Ostravy: "Vyhýbám se sousedkám, protože v poslední době se na naší chodbě mluví jen o nemocech. Přistihla jsem se, že když jsem je poslouchala, začalo mě napadat, že mám podobné potíže. Čím více jsem o nich přemýšlela, tím více jsem si říkala: A co když je to vážná nemoc? Tak jsem si řekla, že se těmhle ženským budu prostě vyhýbat. Praktická lékařka mě za to pochválila. Když mi vyprávěla, s čím vším za ní penzistky z našeho domu chodí, až jsem se za ně začala stydět," říká nekompromisně.

Takže, pokud ve svém okolí máte hypochondra a není to zrovna váš rodinný příbuzný, vyhněte se mu. Pokud s ním žijete, dejte mu třeba přečíst tento článek. I když, v případě skutečného hypochondra to asi stejně k ničemu nebude.