Při ostrých střelbách v Malackách následující rok jsem si po celou dobu letu při přesunu četl. Ani už nevím, jakou knížku. Asi byla dost zajímavá, když jsem jí dal přednost před sledováním pod námi ubíhající nádherné, červencovým sluncem zalité krajiny Čech, Moravy a části Slovenska. Jinak to ani při čtení nešlo, protože jsem seděl na lavici, zády k okénkům. V každém, sice již starém typu nákladní IL-14, jestli se dobře pamatuji, byly asi tak 20-25 cm nad úrovní podlahy cca dva až tři metry od sebe ventilační otvory, kterými do trupu automaticky proudil čerstvý chladný vzduch, v zimě předpokládám regulovaný alespoň na teplotu pro přesun v ušankách a zimních doplňcích bez následků v podobě omrzlin. A jedním tím ventilačním otvorem mi po celou tu dobu proudil ten studený vzduch na lýtko levé nohy. Patrně skutečně mimořádně zaujat napínavou četbou jsem to ani nevnímal, nebo lépe řečeno, nevnímal jako nepříjemnou skutečnost, a už vůbec ne jako předzvěst či příčinu v brzké době značně nepříjemné události.

Po přistání na malackém letišti, dobře si vědom, že papriky už ani náhodou, jsme jeden za druhým, vlastně logicky pojato druhý za prvním atd., vystupovali po „stabilních“ ilkových schůdcích na slovenskou pevnou betonovou zem. Abych ten sestup na rodnou hroudu našich bratov ve zbrani už měl jak se říká za sebou, poslední špricl jsem vynechal a doskočil na plochu stojánky, čímž jsem se dopustil doslova fatálního omylu. Jak mi později potvrdili kluci, co byli nejblíže, bylo prý slyšet doslova to, co jsem slyšel i já, jako by se přesekl pramínek napjaté tětivy, nebo praskla struna. Na rozdíl od nich jsem to nejen slyšel, ale v kruté bolesti už na zmíněnou levou nohu nedošlápl, prostě jsem se složil neschopen chůze na zem. Jen ten, kdo něco podobného zažil, zejména sportovci, pochopí, jaká je to bolest, když praskne byť jen jediný úpon lýtkového svalu, což jsem v ten moment nepoznal a myslel, že mám přetrženou celou nohu. Na letištní ošetřovně mi to slovenští lapiduchové zabandážovali, dali dnes už dávno nepoužívaný octan a dovlekli mě na pokoj k mým kolegům. Bolestí jsem vůbec nespal, nezabíraly žádné prášky, ani k ránu aplikovaná injekce, prostě v tomto stavu jsem se tam trápil celé následující tři dny. Když bylo jasné, že nebudu nikomu a při ničem platný a bolesti a otok neustupují, šoupli mě na palubu do Líní náhodně letící čtrnáctky a bylo, alespoň pro mne, po střelbách.

U nás na letišti mě naložili do sanity a rovnou převezli do vojenského špitálu. To, co jsem si tam vyslechl od chirurga, se nedá opakovat. Když viděl nateklé a deformované lýtko, napřed vynadal mně, proč jsem nepřišel okamžitě po úrazu. Až když jsem mu vysvětlil, že jsem právě přiletěl z Malacek, kde mě nechali tři dny na octanových obkladech, odnesli to bratři Slováci, snad mi odpustí, ale to už se nedá publikovat vůbec. Prostě mě prý měli okamžitě převézt do Blavy a ihned operovat. To už prý po čtyřech dnech po přetržení úponu nebylo možné, takže následovala sádra na šest týdnů. Abych se přiznal, kromě několika prvních dnů, kdy bolest příliš intenzivně dominovala nad spánkem a možností si jakkoli pohovět, to potom byla docela slušná Havaj.

Tenkrát ještě trošku bylo léto létem, semtam nějaká přeháňka, ale v podstatě „vymetená azurovka“ den co den. Asi po deseti dnech už jsem dokázal složit berle na zadní sedačku staré oktávky, a protože se pravou nohou „šlape“ plyn i brzda, gypsová noha už tu spojku nějak zvládla. První start sice vypadal jako v autoškole pro vozíčkáře, ale ti mi jistě odpustí přirovnání, protože byli všichni určitě mnohem šikovnější než tehdy já. Pak už to bylo jen lepší a my jsme mohli s mojí polovičkou vyrážet denně od rána k vodě. Prostě „dovolená“, jakou jsem jako voják z povolání v létě už nikdy neprožil. Vlastně ano, možná ještě lepší, u Baltu v NDR, kdy byla východní marka za 3, 30 Kčs. Tak zase někdy příště.