Většina z nás neposlouchá druhé, abychom jim porozuměli, ale abychom jim mohli odpovídat. Tvrdí to Rami Bleckt, autor knihy Umění naslouchat a být slyšet. "Během rozhovoru se snažíme druhému radit, říkat své názory. Ale nasloucháním bychom mu pomohli více, než když mu něco říkáme," míní.

Něco na tom je, ne?
"Často poslouchám rozhovor mé mámy s jejím kamarádkami a nestačím se divit," říká pětačtyřicetiletá Markéta. Její matka, jednasedmdesátiletá bývalá učitelka, je vzdělaná, energická a velmi dominantní. "Kamarádka se jí svěřuje s tím, že ji dcera a vnučka málo navštěvují a máma na to říká: Je to důsledek tvé výchovy. Pořád jsi je obskakovala, tak nejsou zvyklé dělat něco pro druhé a teď na tebe kašlou. Řekla jsem mámě, že se přece nehodí takhle kamarádku v nesnázích deptat, že by ji měla spíše vyslechnout, povzbudit ji, snažit se jí říct něco hezkého. Ale máma na to říká, že když se jí přítelkyně přišla svěřit, tak asi potřebuje radu, názor. A že věci se mají říkat na rovinu," vypráví Markéta.

A další podobný příběh. V Ostravě se schází jednou do měsíce v kavárně parta bývalých knihovnic v penzi. Jejich posezení musí nezávislým pozorovatelům zdálky připadat jako hádka. Dámy se překřikují, jedna druhé hlasitě něco vysvětluje, ani jedna nemá čas něco říct, vyprávět. "Tak moc se snažíme jedna druhé odpovídat a radit, až jsme jako rozhádané báby na pavlačit," přiznává jedna z nich.

Dokázat neskákat do řeči, poslouchat a říct svůj názor tak, aby neublížil, ale pomohl, je proklatě těžké. A neplatí, že s přibývajícími léty získáme zkušenosti a moudrost, díky kterým to umíme. Naopak. Máme pocit: Tohle známe, tohle jsme už slyšeli. Takže máme dojem, že můžeme radit, kritizovat. Zkrátka, že všechno víme.

"Naslouchání ale neznamená souhlas a sdílení názorů," uvádí psycholog Rami Bleckt. "Jde o vyslechnutí, vyhodnocení, přemýšlení. A to je ku prospěchu vyprávějícímu i naslouchajícímu."

Přemíra informací
Je dobré se to naučit. Žijeme totiž v době přehlcené informacemi. Internet, televize, rozhlas, noviny, časopisy, to vše je jen hromada nejrůznějších názorů. Kdo si v nich neumí vybrat, kdo nad nimi není schopen přemýšlet a vyhodnocovat je, je ztracen. Podobné to je s komunikací mezi lidmi. I to je obrovská skládka názorů, zkušeností, prožitků. Kdo se jimi umí zaobírat a něco si z nich odnést sám pro sebe, je vítěz.

"Bohužel neplatí, že čím je člověk starší, tím je moudřejší, velkomyslnější, empatičtější," říká psycholožka Tamara Tošnerová. "Tak to není. Senioři dovedo být pěkně zlomyslní, dělat si naschvály, záměrně si říkat věci, které ublíží. Nemalujme si stáří na růžovo, nemysleme si, že každý starý člověk je moudrý, velkomyslný a vyrovnaný."

Empatie, tedy schopnost naslouchat a vžít se do pocitu druhého, je vlastnost, kterou někdo má a někdo ne. Spousta mladých lidí se jí učí v různých kurzech. Je jednou z podmínek, jak být úspěšný v práci, v byznysu, v partnerském životě. Ve vyšším věku se však už změní málokdo. Kdo zkrátka empatický není, těžko po šedesátce začne s pochopením naslouchat trápení jiných lidí a udrží se jim neříct: Zavinil jsi si to sám.

Ale přesto je dobré si na to někdy vzpomenout. Když nás přepadne ta ukrutná chuť dát světu najevo: To já vím, to já znám, tohle jsem zažil a proto mám vždycky pravdu.