Poslední dobou se většina lidí z mého okolí těší do starobního důchodu. I když slovo starobní je přímo strašidelné, slovo důchod přináší úlevu. A to za to stojí.

Co je příčinou té radosti, když ve skutečnosti se člověk blíží k smrti? Proč chceme, aby už ty roky produktivního věku byly za námi, když ve věku neproduktivním se zároveň blížíme k nemohoucnosti?

Je to jednoduché. Vyčerpanost, vyprahlost, vyhoření, vysátí. Naší vlastností většinou není lenost ani neschopnost. Ale poslední roky se na pracovní výkonnost zvýšily tak nároky, že děláme za dva, někdy i za tři. Nemluvím o produktivní měřitelné práci, ale o neskutečné byrokracii, kterou se nárůstem další byrokracie snažíme regulovat. Je po nás požadována kvantita, ale současně kvalita. Naše kontrolní systémy se opotřebovávají s navyšováním požadavků a naše přirozené obranné mechanismy jsou tak zatěžovány, že v noci nespíme a ve dne se organismus brání potem a ztrátou paměti. Raději nevědět než vědět, co všechno jsme ještě nestihli. Společně s tím se dostavují deprese a strach, co nás to čeká za chorobu, když už teď nevíme, že jsme peněženku odložili do ledničky a vnoučka zamkli ve sklepě.

Starobní důchod je osvobozující. Pokud jste měli takové příjmy, že vám dovolily si něco našetřit, výborně. A pokud jste měli příjmy, ze kterých šetření nebylo možné, nečeká vás s důchodem žádný katastrofální příjmový pokles.

Důležité je, aby vás vaše předchozí pracovní vytížení nepoznamenalo na zdraví. Proto umění odejít včas neznamená jen to, abychom v očích ostatních nebyli chápáni jako neschopní stařečci, ale abychom si zachránili alespoň kousek toho pěkného radostného "bezstarostného" života.