Příběh začal, když jsem ve 22 letech čekala svoje první miminko, na které jsme se s  manželem moc těšili. Bylo to roku 1972. Byla jsem vždy štíhlá - váha 52 kg - a měřila jsem 160 cm. Docházela jsem na pravidelné kontroly k lékaři a vše se zdálo zalité sluncem. Byla jsem v pořádku a miminko také. Před porodem jsem vypadala jako čáp, tenounké nožky, velký balon před sebou a, jak říkal pán doktor, moc úzká pánev.

Když přišel den mého porodu a manžel mě odvezl do porodnice, začala pro mě příšerná a neznámá podívaná. Sestry byly jak roboti: jméno, adresa, narození, jak časté bolesti, oholit a na hekárnu. Nevěděla jsem, co to hekárna je, ale byly tam i jiné rodičky a ten zoufalý křik, který se ozýval za plentou, mě vyděsil. Přišla paní doktorka a začala řvát, že když roztahovala nohy na chlapa, tak neřvala, a tak ať je zticha a drží hubu. Měla jsem hrozný strach a dokonce jsem se styděla, že čekám dítě. Také bolesti a prasklá voda mě donutily se kousat do ruky a nevydat ani hlásku.

Najednou jsem ležela na lehátku, vedle mě sestra volala lékaře, že je něco špatně, ať okamžitě přijde. Nevím, co se všechno dělo, ale když mě probudili, tak se ještě hádali, proč nezavolali dřív, že děcko šlo zadečkem a jsem hrozně roztrhaná. Potom jsem se dozvěděla, že měla špatnou polohu a já úzkou pánev. Celých 7 dní jsem dostávala krev, kojila svou dcerku, která nehýbala jednou ručičkou. Ptala jsem se doktora, co se stalo, a on mi řekl, že je to obrna, a odešel.

Když za mnou do porodnice přišel manžel, tak jsem byla úplně vyčerpaná a hned jsem chtěla řešit ručičku své malé holčičky. Víte, ona vážila 3.80 kg a měřila 52 cm. Vzhledem k tomu, že mám tak ůzkou pánev, mi bylo doporučeno, že už nemám mít žádné jiné děti. To jsem ale neřešila a chtěla jsem co nejdříve domů a postarat se o svoji krásnou holčičku. V té době jsem vážila 43 kg a nebyla jsem schopna svoji dcerku ani pořádně unést. Přesto jsem podepsala revers a odjela domů se svým hodným a obětavým mužem. Každý den k nám docházela sestra a manžel mě přebaloval, dělal lázeň, ve které jsem musela být 3x denně, a nosil mi na kojení dcerku a staral se o nás obě. Ručičku jsme špendlili dcerce vždy nad hlavičku a každý den s ní cvičili.

Prosila jsem svého dětského lékaře, ať mě pošle do Práhy s dcerkou na nějaké vyšetření, byla jsem   hysterická a řvala jsem na něho. On byl klidný a doporučil mi známého maséra, který pracuje v nemocnici a má zvláštní schopnosti a pomáhá dětem i dospělým. Hned druhý den jsem poprosila manžela, aby mě i dcerku dovezl za tím masérem. Můj manžel hned nastartoval auto a už jsme jeli. Masér byl takový divný chlapík, ale nevyhodil nás a řekl, že se na dcerku podívá. Tak malé stvoření ještě nikdy neléčil, ale prohlédl ji a  řekl, že to byla nedbalost při porodu a že jí skřípli nerv a on se pokusí to napravit. Dojížděli jsme za ním každý den vždy ve 12 hodin ,kdy dával dcerce elektrické šoky do ramínka. Moje cácorka byla dost  k světu, a tak ho vždy počůrala. Každý den jsme prováděli cviky, které nám doporučil. Byl to opravdu obětavý člověk. Léčil nás tajně, a to ve svém volném čase na oběd. Jediné, co chtěl, bylo pivo a jednou za čas lahev koňaku. Moje krásná dcerka jednoho dne po měsíci cvičení a elektrických šoků začala hýbat ručičkou a stále se zlepšovala. .Ani nevíte, jak jsem byla štastná.

Po půl roce denního cvičení a dojíždění za masérem nám oznámil, že je vše v pořádku a bude jen na nás, jak se bude vyvíjet dál. Také mi řekl, že kdybych za ním nepřišla a nechala to být, tak by už s tou rukou nikdy nehýbala a ta by zůstala zakrnělá. Také nás upozornil, ať to cvičení moc nepřeháníme, nebo z ní nakonec uděláme leváka. Totiž, všechno jsme jí dávali pořád do té postižené ruky a to už nebylo nutné. V deseti letech nemohla pořádně zvedat ruku nad hlavu, a tak byla na operaci, kde jí nařízli sval, aby povolil a uvolnil se. Vše proběhlo dobře a dnes dcerka ani neví, co jsme s ní měli za starosti.

Vlastně, proč to píši, chtěla jsem jen říci, že se člověk nesmí nechat odbýt jedním lékařem. Ano, byla jsem hysterická a neoblomná, ale vyplatilo se to.

Soutěžní příspěvek - Sledujete magazín i60 delší dobu, ale ještě jste neměli odvahu či příležitost zapojit se aktivně do dění na tomto portálu? Pak oslovujeme právě vás! Buďte aktivní a vyhrajte velkokapacitní flashdisky či přímo tablet Lenovo! Více informací o "Soutěži pro nováčky" včetně jejích pravidel najdete na tomto místě.